Většina teoretických prací, která se podobnými problémy zabývá, upozorňuje obvyklý důsledek vypořádání se se zdánlivě neřešitelnou situací – civilizace se vrátí na předchozí vývojový stupeň. Systémy, které se projevily jako příliš nákladné a složité, přestanou v krizové situaci fungovat, zhroutí se a zaniknou.
Z tohoto úhlu pohledu představuje koronavirus politickou pandemii, která v přímém přenosu likviduje globální uspořádání světa. Nevím, zda se jí to podaří kvůli následné celosvětové hospodářské krizi také fyzicky, ale politicky zcela jistě. Poprvé je svět konfrontován s tím, že rizika globalizace mohou převýšit její přínos. Naopak, instituce, které se protagonisté snahy o báječný nový svět všemi prostředky snažili zlikvidovat – národní státy – se staly ostrovy záchrany.
Současnou pandemickou krizi zesiluje další hrozba na jižních hranicích Evropské unie, kterou je připravovaný další nápor masové migrace z nejchudších a nejzaostalejších států Asie a Afriky na relativně bohatý evropský kontinent. Zkušenosti z roku 2015 ukázaly, že hlavní motivací zájemců o přestěhování, je štědrý (zejména německý) sociální stát. Ten ovšem začal narážet na své kapacitní problémy, protože je primárně určen pro Evropany, kteří jej celý produktivní život financují, a příliš velký počet nově příchozích by jej mohl zlikvidovat.
Na druhou stranu mnohamilionová migrace ze sousedních kontinentů do Evropy je ekonomickou a politickou prioritou globalistů a vedení EU. Z tohoto úhlu pohledu oběma aktérům musela některá specifika onemocnění COVID-19 připadat jako dar z nebes. Sice se jím nakazí téměř všichni, ale umřou na ně pouze staří a nemocní, kteří nejvíce čerpají z položek na zdravotní a sociální zabezpečení. Zároveň se tím uvolní místa v sociálních zařízeních, takže bude kde ubytovat mladé nové příchozí. Tohle by žádná penzijní či zdravotní reforma nedokázala.
Pro dosažení tohoto cíle navíc stačí jen málo – otevřít hranice pro migranty a koronavirus. Ideální variantu pak představuje možnost, že nákazu rozšíří statisíce mladých mužů čekající na turecko – řecké hranici. Oni sami ji většinou přežijí, ale zároveň na své cestě rozvrátí všechny země, kterými projdou. Cesta k radikálnímu omlazení a přeformátování Evropské unie tak bude otevřena. Jediné, co by tomu mohlo zabránit, je odhodlání některých národních států bránit své hranice před koronavirem. A tím také před nelegální migrací.
Výše naznačený scénář může někomu připadat jako konspirační teorie. Záměr Angely Merkelové nebránit v Německu šíření COVID-19, přestože se jím může nakazit až 50 milionů obyvatel a kritika Ursuly von Leyenové na adresu států V4 a Rakouska kvůli uzavření hranic, však má málo jiných logických vysvětlení. V úvahu připadá pouze nepřekonatelná progresivistická nenávist k hranicím národních států, kterou vyjádřil bývalý předseda Evropské komise J-C. Juncker: „Hranice států jsou nejhorší politický vynález.“
Zdá se, že žijeme v době, jakou jsme naposledy zažili před 30 lety, kdy se rozpadl bipolární svět, jen ještě neodhadujeme rozsah budoucích změn. Evropská unie se však na na samém začátku pandemie projevila jako instituce zbytečná, ba spíše zdraví a životům občanů nebezpečná. Národní státy jako naděje.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)
