K uctění památky téměř sedmdesáti tisíc spolubojovníků, zabitými během jedné z těchto bitev, napsal pod dojmem hrůzné apoteózy smrti tyto verše v květnu 1915 kanadský lékař a básník, podplukovník John McCrae.
Díky jeho básni se vlčí máky, pokrývající masové hroby padlých vojáků, staly symbolem konce první světové války a také symbolem a připomínkou všech válečných veteránů, kteří kdy sloužili a slouží v armádách celého světa. A také díky němu si my, kteří jako vojáci sloužili své vlasti, si každoročně připomínáme 11. listopad jako Den válečných veteránů, s nostalgií a vzpomínkou na ty, kteří tu s námi už nejsou.
Osobně ale tento den nevnímám jen jako vzpomínku na vojáky, padlé ve Velké válce. Pro mě je připomínkou padlých i přeživších veteránů všech válek, jak těch minulých, tak těch současných. Proto si také připnu na klopu symbol květu vlčího máku. Na rozdíl od politických pimprlat a „celebrit“, dávajících jeho nošením na klopách svých na míru šitých obleků a značkových šatů svou nabubřelou hloupost a neznalost jeho symboliky, jsem veterán a mám na to právo. Mám právo nosit tento symbol hlubokého porozumění mezi veterány všech válek napříč znepřátelenými stranami, kteří dobře vědí, proč nechtějí jejich opakování, píše na facebooku Jaroslav Štefec.
Vve výročí konce války tak strašné, že o ní její současníci hovořili jako o té v historii lidstva poslední, má připomínka symboliky vlčího máku hluboký význam. Nemůžeme a nesmíme ignorovat to, co se kolem nás děje, ignorovat otevřené přípravy šílených politiků, neschopných řešit problémy, které sami způsobili jinak, než válkou a ničením. Nesmíme podléhat nenávistné propagandě, musíme varovat před opakováním hrůz válek, které běží kolem nás stále blíže a stále urputněji.
Bohužel se zdá, že my, Evropané, jsme nepoučitelní. Zase se necháváme poslušně zapřahat do chomoutů válečných vozů, nasloucháme propagandistům smrti a utrpení, kteří nás přesvědčují, že válka je běžná věc. A že nám vlastně nic nehrozí ani při použití jaderných zbraní. Zapomněli jsme na hrůzy Yper, na Leningrad, kde v německém obklíčení zemřelo hladem a mrazem přes milión lidí, na jaderné apokalypsy Hirošimy a Nagasaki, na milióny mrtvých z válek v Koreji, ve Vietnamu a na Středním východě.
Naše politiky a zbrojaře nezajímají ani stovky tisíc mrtvých a zmrzačených Rusů a Ukrajinců, jejichž válka se stala obrovským byznysem a podívanou ve stylu počítačové hry. Díky selektivním „úpravám minulosti“ jsme zapomněli i na více než tři sta tisíc mrtvých obyvatel bývalé ČSR, padlých a zavražděných Němci během druhé světové války. My, obyčejní lidé, ale nechceme umírat ve jménu ekonomických zájmů britských, amerických a francouzských finančních korporací a německých zbrojařů.
Chceme žít své obyčejné životy se svými blízkými a přáteli, pracovat a dostávat za práci slušnou mzdu, chodit „na pivo“ nebo na ryby, a když už se máme něčeho bát, tak o zdraví našich dětí a vnuků, pobíhajících „někde venku“. Ne granátů, raket, nebo migrantů z jiných kulturních okruhů. A vlčí mák je pro mě symbolem právě této myšlenky. Politické představitele si volíme pro tohle, pro mír a diplomacii. Ne proto, aby ČR excelovala v muniční iniciativě, ve výši inflace a cen energií, nebo ve výši příspěvků na válku na Ukrajině na jednoho obyvatele.
Nechceme válku, nechceme v ní umírat, nebo do ní posílat na smrt naše děti. Ale musíme pro to i něco udělat. Například vysvětlit Petru Pavlovi, že svůj prezidentský slib neskládal pro své loutkovodiče, ať už je to kdokoliv, ale pro nás, občany ČR. Zamyslete se nad tím, zamyslete se dnes večer i nad symbolikou vlčích máků. Není toho málo, co můžeme jako občané českého státu udělat, dodává Jaroslav Štefec.
(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)
