Co vy na to pane Zbořile?
Možná se někteří naši “dobří krajané” doma i v blízkém zahraničí letos dočkají úlevy. Globální respirační těžkosti jim pomohou připomenout, že v březnu 1939 byl v Praze slavně otevřen obchodní dům Bílá labuť, nesporně jeden ze symbolů úspěchů prvorepublikového hl.m. Prahy. Ale také trochu zapomenout, že do Prahy a na území tehdejšího Československa vtrhla armáda sousedního Německa, které, abychom zjemnili jeho historickou odpovědnost, nazýváme nacistické.
Jistě nás nikdo nebude obviňovat, dokonce ani BIS, ani Policii ČR, které v poslední době zasahují do výkladu evropských dějin a snaží se připravit o práci historiky (kteří si to ovšem často nechávají líbit), když řekneme, že březen 1939 je pro nás symbol „přežívání ducha mnichovanství”, se kterým mají naši dnešní spoluobčané v EU potíže dodnes.
Ponechme stranou „anšlus“ Rakouské republiky 12.3 1938, o kterém se stále ještě nejistě dohadujeme, kdo tehdy byl spoluviníkem nebo obětí Adolfa Hitlera. Ale skutečností zůstalo, že v oněch dnech Benito Mussolini vyhlásil pohotovost italské armády, obsadil Brenner a chtěl bránit odtržení historicky rakouského jižního Tyrolska.
Vojenská akce německé armády na území obranyschopnosti Mnichovem zbaveného Československa byla vojenskou akcí německé armády za sice nepatrné, ale přece jen aktivní koordinace s armádou sousedního Polska. Ano, i vojáci v německých uniformách hajlovali a přísahali Vůdci, ale také „bojovali za vlast“, jak se nám dnes v televizních hitlerijádách připomíná, až do posledních dnů Velkoněmecké říše. Ale byli to také vojáci armády státu, který se rozhodl válčit. Je lhostejné, že nejdříve jen proti ČSR, krátce na to i proti Polsku a nakonec i proti zbabělcům, kteří s ním v Mnichově podepsali svou dohodu o „tažení na Východ“.
Československý březen 1939 se pak opakoval v dubnu 1940 v Dánsku, kde se „bojovalo“ půl dne, jen několik hodin.
Kdybychom to chtěli vyjádřit současnou vojenskou terminologií, tak 15.března 1939 se čsl.armáda rozhodla přejít na „partyzánský způsob boje“, organizovat domácí a zahraniční odboj, a to dokonce ve dnech, kdy se našim původním spojencům válčit ještě nechtělo. Balabán, Mašín, Morávek bojují od první březnových dnů roku 1939 a nedivme se jejich potomkům, že se nemohli smířit se znásilňováním válečných dějin politicky zkorumpovaným režimem. Ten byl také jedním z neslavných příběhů, který se zrodil v listopadu 1989.
Zvláštním jevem „ideologické modernizace“ je oblíbená teze, že druhou světovou válku uvedl do pohybu sovětsko-německý pakt symbolizovaný jmény Riebbentrop-Molotov. Je pravda, že tato smlouva o neútočení a spolupráci dala šanci německé politice symbolizované heslem „dnes Evropa, zítra celý svět!“. Nic nám to ale neříká o tom, proč po přepadení Polska vyhlásily Francie, Velká Británie a země Comnonwealthu svou válku jen Velkoněmecké říši a nikoliv dnes kacéřovanému Sovětskému svazu. Do slavného „tažení na Východ“ přece ještě zbývaly skoro celé dva roky.
Takže snad by stálo ještě jednou za zamyšlení, kdy druhá světová válka vlastně začala, zda byla pro občany některých zemí skutečně světová, a zda také neskončila pro Vietnam Indonésii, Myanmar, Čínu, Alžír, někdy jindy, a méně slavně, než se v evropských školách dnes učíme.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
