Kdo se byť i jen letmo dobře zabýval teorií systémů (neřku-li praxí v oboru), ten velmi dobře ví, že alfou i omegou funkčního tzv. stabilizovaného systému je dobře fungující kontrola včetně nezbytně nutné tzv. zpětné vazby. A pakliže to jakýkoli systém nemá, tak je už jen otázka času, kdy špatně skončí. A u řady systémů je dobře, když skončí špatně. Leckde leckdo by možná mohl říct, že něco v tom smyslu by se mohlo stát i této ČT – a leckdo by mohl podotknout, že nejen jí. A asi by od pravdy nebyl daleko.
Avšak (v rámci služby veřejnosti) pojďme teď chvilku na exkursi o těch 37 let nazpět. Pro pamětníky za účelem oživení jejich paměti a pro „ne-pamětníky“ (tj. pro ty, co jim v této době je zhruba pětiletku pod 50 let jejich fyzického věku). Tenhle malý exkurs bude jistým přínosem i pro experty v Senátu i v Poslanecké sněmovně – nic ve zlým – obě ta prostředí už od jejich počátku důvěrně znám (včetně krajiny za zrcadlem) a tak vím, o čem tu teď mluvím, i co říkám, i proč to říkám. Tak tedy postupně v „čase“:
- 1. Až do konce prosince 1992 resp. do začátku ledna 1993 tu byla Československá televize (aneb ČsT ve zkratce) systémově a velmi striktně kontrolovaná vládou ČS federace prostřednictvím příslušného orgánu = Federálního ministerstva kontroly. Od začátku ledna 1993 s roztržením ČS federace vstoupila na státně mediální scénu tzv. Česká televize, zřízená zvláštním zákonem, coby televize veřejné služby. (A tohleto faktum si dobře zapamatujte, doma krasopisně opište a dejte rodičům 100x podepsat – a zaminir Macinka tatovi, ale hlavně manželce).
- 2. Na místo shora zmíněného FMK (zrušeného aktem roztržení ČS federace) vznikl v tzv. „nově vzniklé“ ČR i nový NKÚ neboli Nejvyšší kontrolní úřad, coby nezávislý orgán ČR ergo kontrolní orgán na její nejvyšší úrovni – a tedy (systémově) také pro subjekty podléhající přímo nejvyšší státní kontrole nejvyššího státního zájmu, takže i subjektů, zřízených přímo zvláštním zákonem, což byl i případ ČT (a jí podobných subjektů). Kontrolní pravomoc NKÚ se tedy z této systémově logické báze už od té doby vztahuje i na ČT a další subjekty jejího druhu. NKÚ de facto i de iure převzal po předchozím FMK (resp. jeho republikové expozituře) kompetence ke kontrole všech do té doby dotčených subjektů = včetně tehdejší ČsT a řekněme „nástupnické“ ČT = od začátku roku 1993 tj. od vzniku NKÚ má tento úřad pravomoc a tedy i povinnost ČT kontrolovat. Žádným pozdějším zákonem této pravomoci / povinnosti NKÚ nebyl právoplatně zbaven. Čili tato jeho „zděděná“ povinnost po celou dobu trvá doposud. A že ji NKÚ už 33 let neplní, tak to už je jiná věc (ač jen stěží řádně zdůvodnitelná).
- 3. Kdo tady za (nečinný) NKÚ plní kontrolní funkci u ČT zřízené zvláštním zákonem?
b) Rada ČT má stejný handicap jako Senát a PS PČR – projevilo se to periodicky už v minulosti a projevuje se to i v současnosti (a „neperspektiva“ funkční budoucnosti z toho plyne zcela jasně a logicky), ačkoli PS PČR by mohla, kdyby chtěla (a uměla),
c) Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), či Ministerstvo financí (MF) nebo Ministerstvo kultury (MK) apod., logicky eventuálně spolupůsobící systémové prvky v rámci státní struktury buď nemají v tom směru kompetence žádné, anebo jen velmi mlhavé, či nejasné (a tak se jakékoli součinnosti v rámci státní správy apriorně rádi zbaví – kdo někdy dělal ve státní správě, ten ví, o čem je řeč i zde). „A je to.“








