Právě však skončil kongres jedné partaje, která figuruje někde uprostřed potenciálně volitelných domácích politických stran se svými 10-13% volitelnosti (dle aktuálních  výzkumů veřejného mínění) a netají se svými ambicemi v blízké budoucnosti. ODS přestala být pro mnohé z nás zajímavá už ale dříve. Ještě za svého prvního předsedy. Vzpomeňme na Sarajevo a náznaky extrémní korupce, které se tehdy dostaly na povrch. Vedly k odlivu řady osob z jejího čela, které byly pak nahrazeny novými, moravskými podivnými figurami z její severní i jižní části. Důvodů k takovým personálním i programovým změnám bylo více.

I proto její sešlost v libeňské aréně nikoho moc z těch, kteří se k nim nehlásí, nezajímala. Byla tam – aspoň pro někoho z nás -ale jedna zajímavá událost. Když po nezvolení ženy, která má jedno těžko zapamatovatelné cizí příjmení  (Udženija) na funkci 1. místopředsedkyně byl nominován na její pozici – a  rovněž nezvolen – dnešní řeporyjský starosta  P. N., který se proslavil svými výroky o vlasovcích nejen zde, ale i v širé Rusi.  

  

Tomuto trochu moc hektickému, byť možná  z jiného úhlu pohledu relativně úspěšnému starostovi toho  ovšem chybí dost, aby z něho byl úspěšný politik celostátního formátu. Nejde ani tak o vzhled  či to, že nezapře své původní povolání bulvárního novináře a působí jako nařvaný křikloun. Odésákům by asi nemuseli vadit jeho napjaté vztahy k některými ruskými patrioty, kterými se zviditelňuje. V Rusku jeho některé postoje vyvolávají nepochopení a tedy i odpor. Ano, Vlasovci byli a jsou stále pro mnohé ruské občany synonymem zrádců. Způsobili svým krajanům jisté, nemalé problémy v době bojů na východní frontě. Zvláště pak na sklonku války. Nejen při likvidaci varšavského povstání, nebo při vyčerpávajících bojích ve  Wroclavi trvajících dokonce ještě řadu dní po pádu Berlína. Není se co divit, že je ti, kteří s nimi bojovali (ostatně i Američané během  vyloďování v Normandii) , nenáviděli a že šli po nich tzv. jako slepice po flusu.

Zvláště Velkorusové, si tuto Novotného aktivitu vysvětlují jako úchylku. Jako něco, co je proti nim namířeno. Rusko totiž ještě  není – a  nejspíše dlouho nebude – v situaci, že by přiznalo  těm, kteří byli po zajetí na frontě, (často v situaci, kdy zde utrpěli zranění) prohlášeni za velezrádce a předem zbaveni veškerých práv na spravedlivé  posouzení jejich chování v zajetí. Přitom mnozí z nich se dostali navíc do zajetí jen proto, že bolševický stalinský režim se k nim choval jako k bezprávným osobám i v době, která jejich zajetí předcházela. Za jejich velitele byli vybíráni – zvláště v prvním roce války - často zcela neschopní, byť politicky uvědomělí lidé, kteří je  nechali umírat či padnout do zajetí jen proto, že se obávali samostatně se rozhodovat, nebo dokonce se vzepřít rozkazům těch ještě neschopnějších, jim nadřízených velitelů. Tito lidé byli zbaveni základních práv na ochranu své cti  i svých životů. Dokonce i tehdy, když se z obklíčení dostali ke svým. Pokud je nezastřelili, přeřadili je často k trestním oddílům, kde jejich délka života už byla minimální.   

To, že se sovětským, resp.  ruským odborníkům na studium dějin vlastenecké války nepodařilo uvést tyto  reálie ve všeobecnou známost, mělo významný vliv nejen na to, jak bylo s vlasovci na konci války   zacházeno, ale i jak se k nim  i  dnešní Rusové vztahují (jako k nejhorším zrádcům – s výjimkou lidí jako byl Solženicyn). Pro Čechy, a nejen pro ty, kteří zažili vlasovce jako bojovníky proti Němcům v pražských ulicích,  jde ovšem  ve vztahu k vlasovcům ještě o mnohem složitější  problém.

Týká se to třeba poměru celého národa k našim vojákům, kteří se za první světové války vzdali  do ruského či italského, příp. francouzského zajetí. Často jen proto, aby mohli bojovat proti Rakousku-Uhersku, jehož režim považovali za zločinný. Vstoupili pak do legií a bojovali proti   rakouské říši třeba v bitvě u Zborova. Oni byli vlastně předchůdci vlasovců. A v Rusku stále oblíbený tovarišč Gašek, který pak napsal Švejka, byl prototyp vlasovce jako vyšitý. My totiž jsme zvyklí své „ vlasovce“  ctít a vzpomínat na ně v dobrém.  Kdyby se asi podařilo Novotnému  Rusům vysvětlit  tyto skutečnosti, možná by aspoň někteří pochopili, že nejde o jednoduchý problém. Možná by pak i někteří z delegátů, co proto němu hlasovali na kongresu ODS, jej už nevnímali jako provokatéra, a uznali by že pomník vlasovcům padlým  v boji  za Prahu v květnu 1945, by měl být něco, co  si oni zasloužili.