Od dob filozofů jako Demokritos a Anaxagorás („Země byla kdysi bez Měsíce“) až po středověké tradice, existovalo přesvědčení, že Měsíc se objevil až někdy po vzniku Země, že není přirozeným stálicí od samého počátku. Není to jen myšlenka – lidé skutečně žili podle kalendářů bez měsíčního cyklu. „Před dobou měsíce“ říkali antickým hrdinům, kněžím a bohům.
Ještě dnes občas zaznívá teorie „o dutém měsíci“. Někteří astronomové z ruského výzkumu tvrdí, že v oblasti Měsíčního moře Galilei existuje pod tenkou kůrou dutina velkých rozměrů. To je jediné místo v Sluneční soustavě, kde se vyskytuje nesoulad s gravitací a určité anomálie. Putinovi vědci dokonce navrhli, že by lidé mohli žít v nafukovacích „měsíčních bublinách“ uvnitř Měsíce, kde by byly nízké dávky kosmického záření a gravitační prostředí podobné zemi. Na povrch bychom vycházeli ve skafandrech přes tunely.
A antická moudrost? Hesiodos ve své Theogonii popsal „Cháos“ jako původní prázdno, které dalo vzniknout Zemi, Noci a Erotiu, a především symbolicky naznačil, že svět nevznikl pohromadě, ale postupně. Poté přišel Měsíc.
Aristotelés tvrdil, že původně v Řecku existovali „Pelazgové bez Měsíce“ nazývaní Proselení, kteří žili ve tmě před tím, než Měsíc „přišel na oblohu.“ Apollónios Rhodský píše, že první Řekové, jako Dánae a Deukalion, žili ještě před vznikem všech nebeských těles.
Plútarchos, Ovidius, Hippolytos, Lucianus i Censorinus mají verze o tom, že Měsíc se „připojil později“ a způsobil na Zemi otřesy, přílivy i klimatické změny. Úžasná představa, jakým způsobem byl příchod Měsíce připojen ke světové změně klimatu.
Lucianus ze Samosaty (True History, asi 120 n. l.) ve svém satirickém románu popisuje cestu na Měsíc, trefně připomínající skutečnou misi: loď nesená větrem za sedm dní dorazí k Měsíci, dostanou se do kouzelného zrcadla, potkají maskovaného „Měsíčního krále Endymiona“, vzducholodě v podobě trojkolek a létajících monster. Lucian mluví o „očitých svědcích“ letectví, o orbitálních brýlích, lunárních kyvadlech a seirenských bitvách. Je to vědecká fikce s nádechem mladistvého nadšení.
A pak tu máme Tales z Mílétu, o Měsíci odrážejícím sluneční světlo a Pythagoras, který vypočítal měsíční cyklus a tvrdil, že Luna je obydlený byt. Poetická řecká tradice přidává Orfea, který prý pozoroval měsíční kalendář, měl znalost rovnodenností, polárních pásů i hvězd. Všechno před více než dvěma tisíci lety. A dokonce Dionýsos, Artemis i Héraklés „navštívili Měsíc“, a i modla Faethón opakovaně obíhala Měsíc a Venuši.
Psali jsme:
Z deníků těchto mýtů se tedy sestavuje kuriózní syntéza: Měsíc nebyl vždy středem oblohy, možná byl umělým tělesem nebo kosmickým satelitem „přidělán k Zemi“. Jeho gravitace způsobila potopy, lodě na větru přicestovaly po sedmidenním letu, a na jeho povrchu existují jeskyně a dutiny, do kterých se dá vstoupit.
Je téměř paradoxní, že antika nám poskytla jak první teorie o Měsíci jako světlejší lampě, tak i fantastické přemostění do moderních konceptů vesmírných cest, dutin, radiace i umělého bydlení. Když otevřeme historii uvidíme, že už naši předkové uvažovali o tom, co dnes dělá astronautika... ale jen ve verších a filozofii.
(mia, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
