Příběh suezské krize z roku 1956 bývá vyprávěn jako epizoda koloniální arogance, v níž se Británie a Francie vojensky přepočítaly. Méně se však připomíná podstata porážky, která nebyla na bojišti, ale na devizových trzích. Londýn tehdy disponoval funkční armádou, převahou ve vzduchu i na moři a schopností krátkodobě kontrolovat klíčový průplav světového obchodu. Přesto musel ustoupit, protože libra nevydržela tlak finančních trhů bez americké podpory. Tento moment nebyl jen koncem jedné vojenské operace, ale odhalením strukturální hranice moci státu, který se stal závislým na cizí měnové likviditě. Analýza publikovaná na serveru Naked Capitalism tento historický precedent připomíná jako varování pro dnešní Spojené státy, jejichž globální vojenské závazky se stále více rozcházejí s fiskální a průmyslovou kapacitou země.
Britský případ nebyl bankrotem v účetním smyslu, ale krizí likvidity v systému pevných kurzů, kde každý výpadek důvěry okamžitě hrozil vyčerpáním rezerv. Vojenský postup u přístavního města Port Said nemohl vyvážit rychlé odlivy dolarů a zlata, které trhy spustily v obavě z devalvace. Rozhodující nebyla slabost armády, ale skutečnost, že bez amerického přitakání nebylo možné měnu stabilizovat. Finanční infrastruktura se ukázala jako mocnější nástroj než letadlové lodě a výsadky. Tento mechanismus dnes v jiné podobě ohrožuje Spojené státy. USA sice emitují světovou rezervní měnu a nejsou vystaveny vnějšímu diktátu v podobě Brettonwoodských pravidel, přesto se dostávají do situace, kdy rozsah jejich závazků naráží na rozpočtovou realitu a omezenou průmyslovou schopnost rychle navyšovat produkci.
Americký federální dluh se pohybuje nad hranicí 120 procent hrubého domácího produktu a strukturální schodky se staly normou i v době, kdy země není ve formální válce. Úrokové náklady se blíží bilionu dolarů ročně a každý trvalejší nárůst výnosů státních dluhopisů dramaticky zvyšuje tlak na rozpočet. V prostředí geopolitických otřesů se přitom může spojit několik negativních faktorů současně. Energetický šok v oblasti Perského zálivu by okamžitě zvýšil inflaci a zkomplikoval politiku centrální banky, námořní krize v Indo Pacifiku by narušila dodavatelské řetězce a vyvolala volatilitu na trzích, zatímco paralelní posilování přítomnosti v Evropě by vyžadovalo masivní dodatečné výdaje. Každý z těchto šoků je sám o sobě zvládnutelný, jejich kombinace však zvyšuje náklady financování a zanechává trvalé následky v podobě vyšších rizikových prémií.
Zásadní slabinou se ukazuje průmyslová základna, která nedokáže reagovat tempem, jež by odpovídalo politickým deklaracím o schopnosti vést více krizí současně. Výroba munice, lodí a sofistikovaných systémů má dlouhé dodací lhůty a vyžaduje kvalifikovanou pracovní sílu, která se nedá vytvořit rozhodnutím rozpočtového výboru. Fiskální expanze může krátkodobě pokrýt nákupy, nikoli však okamžitě obnovit výrobní kapacity, jež byly po desetiletí optimalizovány pro mírovou ekonomiku. Rozpor mezi ambicí a kapacitou se tak postupně prohlubuje.
Poučení ze Suezu nespočívá v jednoduché analogii o pádu impéria, ale v pochopení kumulativního efektu opakovaných krizí. Británie nepadla v jediném okamžiku, byla donucena přiznat omezení své suverenity v momentu, kdy se finanční realita střetla s vojenským plánem. Spojené státy mohou projít obdobnou zkouškou ne jako náhlým kolapsem, ale jako sérií rozhodnutí, v nichž se bude stále častěji volit mezi udržením globálních závazků a ochranou vnitřní stability. Trhy v tomto procesu nehrají roli partnera k vyjednávání, ale neúprosného arbitra, který reaguje na signály o udržitelnosti politiky. Pokud se budou geopolitické otřesy řetězit, prostor pro manévrování se zúží a iluze neomezené moci narazí na tichou, avšak tvrdou hranici finanční reality.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://www.nakedcapitalism.com/2026/02/coffee-break-armed-madhouse-americas-coming-suez-moment.html
