Když byla v září 1969 u severovýchodního pobřeží Skotska objevena ropa, málokdo mohl tušit, jak výrazně Severní moře během následujících desetiletí promění Británii. Ropa a plyn přinesly pracovní místa, daňové příjmy, rozvoj Aberdeenu a nový pocit energetické i hospodářské síly. V některých letech se příjmy spojené s těžbou blížily desetině celkových britských daňových příjmů.
Přesto se Severní moře znovu ocitlo v centru britské politiky. Premiér Andy Burnham hovoří o „pragmatickém" přístupu k ropě a plynu, zatímco Reform UK Nigela Farage a konzervativci požadují výraznější návrat k těžbě. Donald Trump zase prosazuje britskou obdobu své politiky „drill, baby, drill" a tvrdí, že Severní moře stále skrývá mimořádné množství ropy a plynu.
Odborníci citovaní Guardianem však upozorňují, že produkční úpadek oblasti je dlouhodobý a samotným politickým rozhodnutím jej nelze zvrátit. Spor proto není jen o několika dalších vrtech. Británie rozhoduje o tom, jak má vypadat její energetická bezpečnost v době, kdy se tradiční domácí ložiska vyčerpávají a války na Ukrajině a v Íránu současně připomínají zranitelnost ekonomik závislých na světových trzích s fosilními palivy.
Severní moře bylo zdrojem bohatství. Geologie se ale změnit nedá
Politická přitažlivost argumentu pro další těžbu je snadno pochopitelná. Jestliže země stále potřebuje ropu a plyn a zároveň je má pod vlastním mořským dnem, proč je dovážet ze zahraničí? Právě na tomto argumentu stavějí Nigel Farage, konzervativní lídryně Kemi Badenoch i Donald Trump.
Trump dokonce prohlásil, že Severní moře obsahuje zásoby ropy a plynu na dalších 500 let. Dostupná data však takovou představu nepodporují. Severní moře je zralou těžební oblastí, jejíž produkce klesá už přibližně čtvrt století. Rozhodující proto není pouze otázka, zda Británie chce své zbývající zásoby využívat. Podstatnější je, kolik ekonomicky využitelné ropy a plynu ještě zbývá a nakolik mohou nové projekty změnit dlouhodobý trend.
Analýza Carbon Brief založená na projekcích britského regulátora North Sea Transition Authority ukazuje rozsah problému velmi názorně. Bez nových licencí má být britská produkce plynu v roce 2050 přibližně o 99 procent nižší než v roce 2025. Pokud by byly vydávány nové licence, pokles by činil asi 97 procent. U ropy mají odpovídající poklesy činit 94 a 91 procent.
Nové licence tedy mohou prodloužit životnost části těžby, přinést investice, udržet některá pracovní místa a dočasně snížit potřebu dovozu. Nemohou však obnovit Severní moře jako energetickou základnu srovnatelnou s osmdesátými či devadesátými lety.
Podobně problematický je argument, že další těžba výrazně sníží účty britských domácností. Ropa a plyn vytěžené v britských vodách nejsou vyčleněny pro domácí spotřebitele za zvláštní cenu. Obchodují se na trzích, jejichž ceny ovlivňuje mezinárodní nabídka a poptávka. Dodatečná produkce z nových britských polí by byla proti velikosti těchto trhů příliš malá na to, aby sama zásadně změnila ceny energií.
Pro Andyho Burnhama je však problém složitější než samotná energetická statistika. Labouristé před volbami v roce 2024 slíbili, že nebudou vydávat nové licence k průzkumu ropy a plynu v Severním moři. Burnhamova vláda tento zákaz nových průzkumných licencí zachovává.
Neznamená to ale automatické zastavení všech budoucích projektů. Právě zde je důležité rozlišovat mezi novými licencemi a dvěma nejdiskutovanějšími projekty Rosebank a Jackdaw. Ty už licence mají a byly schváleny předchozí konzervativní vládou. Po soudním rozhodnutí však potřebují nové souhlasy s rozvojem, protože jejich environmentální posouzení musí zahrnovat také emise vznikající při následném spalování vytěžených fosilních paliv.
Burnham tak stojí před rozhodnutím, které může symbolicky určit energetický směr jeho vlády. Pokud projekty dostanou zelenou, vláda může argumentovat pracovními místy, investicemi, daňovými příjmy a potřebou určité domácí produkce během energetické transformace. Zároveň ale riskuje konflikt s klimatickým křídlem Labouristické strany a částí voličů, která od nové vlády očekává rychlejší odklon od fosilních paliv.
Pokud je naopak vláda odmítne, nabídne Reform UK a konzervativcům jednoduchý politický argument: Británie podle nich nechává vlastní energetické zdroje pod zemí, zatímco stále musí ropu a plyn dovážet.
Mezi oběma postoji se nachází problém, který je pro severovýchodní Skotsko mnohem konkrétnější než klimatické cíle vzdálené desítky let. Jsou jím pracovní místa.
Ropný a plynárenský průmysl vytvořil kolem Aberdeenu rozsáhlý průmyslový ekosystém dobře placených technických profesí, servisních společností a dodavatelů. Přechod k obnovitelným zdrojům proto může být politicky úspěšný pouze tehdy, pokud těmto lidem a regionům nabídne přesvědčivou ekonomickou alternativu.
Britská vláda chce právě Severní moře proměnit z převážně ropné a plynárenské oblasti v širší energetické centrum zahrnující offshore větrné elektrárny, nízkouhlíkové technologie a další nové obory. Oficiální vládní strategie přitom výslovně spojuje pokračující, ale klesající roli ropy a plynu s budováním nového průmyslu a dlouhodobých pracovních míst.
To však ještě neznamená, že pracovník odcházející z ropného sektoru v Aberdeenu automaticky získá stejně stabilní a stejně dobře placené zaměstnání v obnovitelné energetice. Právě obava z rozdílu mezi slibovanou „spravedlivou transformací" a skutečnou situací zaměstnanců vysvětluje, proč se za pokračování části těžby stavějí také některé odbory.
Britská zkušenost se Severním mořem navíc obsahuje ještě jednu důležitou historickou lekci. Na druhé straně stejného moře objevilo rozsáhlé zásoby ropy a plynu také Norsko. Obě země však s mimořádnými příjmy naložily rozdílně.
Norsko postupně vytvořilo státní investiční fond, který převádí část bohatství získaného z neobnovitelných surovin do finančních aktiv využitelných současnými i budoucími generacemi. Britské příjmy z ropy a plynu naopak převážně vstupovaly do běžných veřejných financí. Země nevytvořila norský ekvivalent fondu, který by po skončení ropného boomu představoval srovnatelně rozsáhlé finanční dědictví.
Dnes hrozí, že se podobná otázka vrátí v nové podobě. Severní moře totiž nemusí ztratit svůj energetický význam. Mění se však jeho funkce. Vedle ubývajících ropných a plynových polí vyrůstají rozsáhlé větrné elektrárny a vláda počítá s dalším rozvojem čisté energetiky.
Její strategie pro budoucnost Severního moře proto není postavena pouze na otázce, kdy skončí těžba fosilních paliv, ale také na tom, jak vytvořit nové investice, průmysl a pracovní místa v regionech, které byly na těžbě dlouhodobě závislé.
Skutečnou otázkou je, co přijde po ropě
Britské rozhodování proto nelze redukovat na jednoduchou volbu mezi ropou a větrnými elektrárnami. Británie bude ještě řadu let ropu a plyn potřebovat a produkce z existujících ložisek bude během energetické transformace pokračovat.
Dostupné projekce však současně ukazují, že ani výrazně vstřícnější přístup k nové těžbě nedokáže obrátit dlouhodobý úpadek Severního moře jako velké ropné a plynové provincie.
Skutečná strategická otázka proto zní jinak. Dokáže Británie vybudovat nový energetický průmysl dříve, než definitivně zmizí ekonomický svět vytvořený kolem severomořské ropy a plynu? A dokáže to udělat tak, aby z nové energetiky profitovali také lidé a oblasti, které vytvořily bohatství předchozí energetické éry?
Právě zde se Trumpovo „drill, baby, drill" střetává s britskou realitou. Politicky je představa návratu k ropnému bohatství mimořádně přitažlivá, protože nabízí jednoduchou odpověď na několik složitých problémů současně: více domácí těžby má znamenat nižší ceny, větší energetickou bezpečnost, více pracovních míst a menší závislost na zahraničí.
Geologie však tak jednoduchou možnost nenabízí.
To neznamená, že každý nový ropný nebo plynový projekt je automaticky ekonomicky nesmyslný. Znamená to něco podstatnějšího: další těžba může být součástí přechodného období, sama už ale nemůže představovat dlouhodobou britskou energetickou strategii.
A právě v tom spočívá skutečný Burnhamův problém. Nejde pouze o to rozhodnout, kolik ropy ještě vytěžit. Jde o to, co po ropné éře Severního moře zůstane: zda jen postupně opouštěné plošiny a zanikající pracovní místa, nebo nový průmysl schopný vytvořit zaměstnanost, energetickou bezpečnost a příjmy pro další generaci.
O úspěchu britské energetické politiky nakonec nebude rozhodovat množství ropy, které se ještě podaří dostat ze dna Severního moře. Rozhodne především to, zda Británie dokáže včas vytvořit ekonomiku, která ji už nebude potřebovat.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1.The Guardian – Drill, Burnham, drill? The oil basin that is a totem for Trump; 2. Financial Times – Andy Burnham faces climate test over North Sea oil decision; 3. Carbon Brief – Why clean energy will cut UK gas imports by more than North Sea drilling; 4. UK Government – Building the North Sea's Energy Future
