My jsme přijali jako svoje dědictví po této nedávné minulosti, všechny jejich soudy nad nepravostmi. Tak trochu jsme zapomněli, že toto dědictví se ale týká každého z nás, kteří se musíme vyrovnávat se svou slabostí, jinakostí, stigmatizaci, a činíme tak podobně jako středověcí inkvizitoři a jejich novověcí pokračovatelé, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Film Goyovi přízraky (v anglickém originále Goya's Ghosts, 2006 ), podle scénáře Miloše Formana a Jeana-Claude Carrièra, a s hudbou Varhana Orchestroviče Bauera, je demonstrací nejen všech těchto vlastností hlavních hrdinů filmu, ale celé doby ve Španělsku začátku 19. století. A přeneseně celého světa i ve dnech dnešních.
Podobný úkol si dal, arci v miniaturním provedení, Jaroslav Huťka, když se nechal inspirovat baladami Františka Sušila (viz Lidové balady ze sbírky Františka Sušila, vyd. 2004 Jaroslav Huťka) a jednu z těchto adaptací nazval Hádala se duše s tělem.
Sušil byl český obrozenec původem z Moravy (1804-1868), básník, překladatel, folklorista, teolog a římskokatolický kněz, který vydal sbírku téměř dvou a půl tisíce lidových písní pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými (souborně 1860). Huťkovy zásahy do textů původních lidových písní mají podobu nejen pro autora typické úcty k asonancím, ale uchovávají morální apel. A také odkazují na rituální roli moci ve dnech našich nedorozumění. Nečiní tak s brutalitou Miloše Formana a jeho spoluautorů, ale kdo se nebojí pochopit apelativní funkci těchto veršů jím až demonstrativně prezentované písně o hádání se duše s tělem, jistě porozumí, že její slova jsou nadčasová stejně jako Goyovy obrázky.
Kdo ještě dnes vydrží sledovat hádání se českých politiků, lidí učených i zanedbaných, a dokonce i těch nejméně nadaných z nenadaných, musí pochopit naléhavost slov, která se rodila někdy na počátku 19. století. A také, že to nejsou politická hesla přizpůsobená mediálním špatnostem a zlobě doby. Přesto zapamatování hodná.
A když bylo před kostelem, a když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem…Tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšné. Chodilo jsi v stříbře, zlatě, a já ležím v hlíně, blátě. Chodilo jsi po muzikách, a já ležím v těžkých mukách. Nedávej mně, duše, viny, bylas se mnou v každé chvíli. Byl-li jsem já kdy s tebou, nevládla jsem sama sebou.
Pokud by se nám stýskalo po politické agitaci, můžeme se vrátit k ještě jednomu Huťkovu textu. Není to nic jiného než asi ta jeho nejznámější z dob, kdy slovo disent ještě nemělo hanlivý nádech. Autor ji zpíval hned na listopadových tribunách roku 1989 a později jí uváděl své vzpomínky na události let dávno minulých.
Stále si ještě myslíme, že se na tu Náměšť z roku 1977 několik nezapomínajících vzpomene. Snad bychom také mohli popřát sami sobě, aby se naše dny nezměnily v karikaturu Goyových obrázků a aby hádání se duše s tělem nezmizelo nepaměti do propasti jen proto, že dnešní hrůzy světa se nám zdají být nezastavitelné. Nepropadejme beznaději, kterou se nás snaží nakazit stále rostoucí množství šílenců, kteří touží po moci jako náhradě zdrojů hodnot, kterým je moc náhradou identity, kteří usilují o mocenský kapitál, kterým si kompenzují svou nemohoucnost. A hlavně mají velké ambice aniž jsou výjimeční, a kterým je politická třída útočištěm v nejistotě.
A také nezapomeňme, že …Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější - usměvavé tváře… Mocná je zbraň, mocnější je právo, co je nejmocnější, co je nejmocnější, pravdomluvné slovo. Velká je zem, šplouchá na ni voda, co je však největší, co je však největší - ta lidská svoboda.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
