Tento text je třetím dílem seriálu o nové doktríně evropské ekonomické bezpečnosti a navazuje na předchozí články, které se věnovaly přechodu od strategie k doktríně a zranitelnostem dodavatelských řetězců.

Autoři bruselského think tanku Bruegel upozorňují, že zatímco se debata o ekonomické bezpečnosti často soustředí na dovozní závislosti, neméně nebezpečná je zranitelnost na straně vývozu. Právě zde se podle nich odehrává stále sofistikovanější forma politického nátlaku, kterou lze shrnout jednoduchým vzorcem. Vyberu citlivý sektor v jedné nebo dvou členských zemích, zacílím na něj restrikce a tím rozdělím politickou jednotu Evropské unie.

Typickým příkladem jsou nedávné čínské hrozby v reakci na evropská vyrovnávací cla na dovoz čínských elektromobilů. Peking sice nemířil na celou evropskou ekonomiku, ale pohrozil omezením přístupu španělského vepřového masa nebo francouzského koňaku na čínský trh. Tyto kroky nejsou z makroekonomického hlediska zásadní, jejich síla však spočívá v něčem jiném. Zasahují konkrétní regiony, konkrétní producenty a vytvářejí tlak na národní vlády, aby v Bruselu brzdily společné evropské rozhodování.

Bruegel zároveň varuje, že skutečné riziko často neleží ani v přímém vývozu do Číny, ale v dodavatelských řetězcích. Příkladem je případ Litvy, kdy Čína pohrozila omezením dovozu výrobků z celé Evropské unie, pokud budou obsahovat komponenty vyrobené v Litvě. Takový krok by nepostihl jen jednu zemi, ale rozšířil by náklady politického rozhodnutí na firmy a zaměstnance v celé Unii, kteří by se mohli ocitnout mimo čínský trh jen kvůli původu jedné dílčí součástky.

Podle autorů právě tyto případy vedly řadu evropských firem k tomu, že začaly systematicky diverzifikovat své dodavatelské řetězce a v některých případech dokonce budovat paralelní výrobní struktury. Nejde už jen o snižování nákladů nebo logistickou optimalizaci, ale o vědomou obranu proti geopolitickému riziku. Firmy se snaží zajistit, aby nebyly plně vydíratelné jedním politickým rozhodnutím nebo jednostranným obchodním opatřením.

Tento vývoj však není bez nákladů. Budování druhých řetězců, alternativních zdrojů nebo přesun části výroby do jiných zemí znamená vyšší fixní náklady a ztrátu efektivity, která byla dlouhá léta považována za základ globální konkurenceschopnosti. Bruegel proto zdůrazňuje, že právě zde musí nastoupit aktivnější role Evropské unie v podobě obchodní a zahraničně hospodářské politiky, která bude firmám pomáhat otevírat nové trhy a snižovat závislost na jednom dominantním odběrateli.

Klíčovým nástrojem se v této logice stávají dohody o volném obchodu a další formy partnerství, zejména s rozvíjejícími se ekonomikami, které mají vysoký růstový potenciál, ale zároveň zůstávají relativně uzavřené. Diverzifikace vývozních trhů totiž není jen otázkou bezpečnosti, ale i dlouhodobé konkurenceschopnosti evropského průmyslu v době, kdy Čína i Spojené státy stále otevřeněji používají obchod jako nástroj politického tlaku.

Psali jsme - EU mění kurz v ekonomické bezpečnosti: od strategie k doktríně

Bruegel v této souvislosti varuje, že pokud se Evropská unie omezí jen na obranu před dovozními závislostmi, může přehlédnout mnohem citlivější slabinu. Tou je schopnost třetích zemí rozklížit evropskou jednotu prostřednictvím cílených zásahů do vývozu, které sice neohrozí HDP celé Unie, ale mohou zásadně ovlivnit politické rozhodování v Bruselu.

V dalším díle seriálu se zaměříme na základní a vznikající technologie a na to, proč právě schopnost udržet si technologickou nepostradatelnost rozhoduje o tom, zda bude Evropa v globální ekonomice aktérem, nebo jen objektem cizích strategií.

Zdroje: 1. From strategy to doctrine: the next steps for European economic security – Bruegel; 2. Tools of economic security – McCaffrey, Poitiers, CEPR; 3. European Economic Security Strategy, JOIN(2023) 20 final

(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: aiko)