Ve veřejné debatě se rozšířilo tvrzení, že Česká národní banka disponuje „kumulovaným ziskem 150 miliard“ uloženým v eurech. Tento údaj neodpovídá skutečnosti. Přibližně 140 až 145 miliard eur představuje velikost devizových rezerv ČNB, tedy strukturované portfolio cizoměnových aktiv a zlata, nikoli zisk. K 30. září 2025 činily podle oficiální časové řady devizové rezervy 144 miliard eur a jejich složení ukazuje, že zhruba polovina je skutečně v eurech. Tato aktiva tvoří jádro měnové politiky a zajištění vnější likvidity, nikoli volně použitelné prostředky, které by šlo převést do státního rozpočtu.
Skutečný hospodářský výsledek ČNB je zcela jiný příběh. Po mimořádně ztrátových letech způsobených revaluačními změnami a vysokými úrokovými náklady se banka v roce 2024 vrátila k výraznému zisku, předběžně kolem 155 miliard korun. Následná výroční zpráva potvrzuje, že i rok 2023 skončil v plusu a že hlavními faktory byly kurzové vlivy a výnosy z portfolia. Samotný zisk však ještě neznamená, že může být okamžitě odveden státu. Zákon o České národní bance a evropská pravidla určují, že nejdříve musí být uhrazeny kumulované ztráty minulých let a doplněny rezervní fondy. Teprve po jejich vypořádání lze uvažovat o převodu části zisku státu.
Právní rámec je v tomto směru jednoznačný. Zákon stanoví, že zisk se používá přednostně na krytí nákladů a tvorbu rezervního fondu. Evropská praxe i stanoviska ECB zdůrazňují, že výplata „dividendy“ státu přichází až poté, co jsou splaceny veškeré ztráty a zajištěna dostatečná kapitálová pozice centrální banky. ČNB opakovaně uvádí, že kvůli dřívějším vysokým ztrátám dosud neodvádí prostředky do státního rozpočtu a že budoucí zisky slouží nejprve k jejich snižování. Jinými slovy, jakákoli „rychlá injekce“ naráží na zákonné pořadí a princip finanční nezávislosti.
Z technického hlediska existují tři možné způsoby, jak by se zisky centrální banky mohly někdy promítnout do veřejných financí. První, standardní cesta je odvod části ročního zisku po úplném pokrytí ztrát a doplnění rezervního fondu (tento mechanismus odpovídá právu i evropské praxi a funguje například v Německu, Rakousku nebo Finsku). Druhou možností je legislativní změna pravidel rozdělování hospodářského výsledku. Takový krok by však musel respektovat závazky vyplývající z členství v Evropském systému centrálních bank a nesměl by ohrozit důvěryhodnost měnové politiky. Třetí varianta, často zmiňovaná v populární debatě, spočívá v přímém využití devizových rezerv. To je však pro financování rozpočtu nerealizovatelné, protože by šlo o zásah do nástrojů měnové politiky a vnější rovnováhy ekonomiky, tedy krok odporující jak zákonu o ČNB, tak pravidlům Evropské unie.
Z ekonomického hlediska je využívání zisků centrální banky ke snižování deficitu problematické i kvůli jejich vysoké proměnlivosti. Zisk ČNB kolísá podle vývoje kurzu koruny, výnosů portfolia a domácí úrokové politiky. V letech, kdy koruna posiluje nebo se mění struktura aktiv, se může zisk snadno proměnit v účetní ztrátu. Devizové výnosy nejsou daňovým příjmem státu, ale odrazem závazků, které ČNB drží vůči bankovnímu systému. Pokus o pravidelný převod takových zisků by rozpočet učinil závislým na tržních výkyvech a zhoršil by jeho předvídatelnost. Právě proto Evropská centrální banka i národní banky zdůrazňují, že zisky centrální banky nemají být stabilním zdrojem příjmů státní pokladny a musí primárně sloužit k posílení bilance banky.
Jaký by byl přesto potenciální přínos pro Českou republiku, až budou ztráty minulých let vyrovnány? Pokud si ČNB udrží ziskovost i v dalších letech, může po doplnění rezervního fondu a po smazání záporného vlastního kapitálu vzniknout prostor pro jednorázový či opakovaný odvod části zisku státu. Takový krok by mohl dočasně snížit potřebu vydávat nové státní dluhopisy nebo posílit investiční výdaje, ale neznamenal by náhradu konsolidační politiky. Převody z centrální banky mají být výjimečné, aby nenarušily nezávislost měnové politiky. V mezinárodní praxi tyto odvody obvykle nepřesahují desetiny procenta HDP a řídí se přísnými pravidly, která brání politickému tlaku i procykličnosti.
Závěr je střízlivý a opřený o fakta. ČNB nemá „kumulovaný zisk 150 miliard eur“, ale rozsáhlé devizové rezervy této velikosti, které nelze použít pro financování státu. Skutečný roční zisk kolem 155 miliard korun v roce 2024 pomáhá pouze snižovat dřívější kumulované ztráty. Teprve po jejich smazání bude možné uvažovat o standardním odvodu části zisku do rozpočtu. Jakékoli legislativní zkratky by narážely na evropský rámec nezávislosti centrálních bank a nesly by reputační i tržní rizika. Pro stabilitu veřejných financí je proto bezpečnější opřít rozpočet o předvídatelné příjmy a výdaje a se zisky ČNB nakládat střídmě a až ve chvíli, kdy to dovolí její bilance i pravidla chránící její nezávislost.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
