Digitální technologie pronikly do všech oblastí života a zároveň přinesly bezprecedentní zranitelnost. Bankovnictví, zdravotnictví, energetika i veřejné služby dnes stojí na složité síti datových center, cloudových platforem a softwarových dodavatelů. Sociolog Dean Curran z University of Calgary ve své analýze upozorňuje, že tato závislost je důsledkem dlouhodobého experimentu, v němž technologické firmy shromažďují většinu zisků, zatímco rizika přenášejí na společnost jako celek. Podle Currana státy nedokážou spolehlivě rozlišit, která inovace přináší skutečnou hodnotu, a která pouze zvyšuje složitost a křehkost systému.
Digital Crisis.Curran ve svém textu zveřejněném na serveru Naked Capitalism připomíná, že velké incidenty, jako byl únik dat společnosti Equifax v roce 2017 nebo novější kybernetické útoky na globální řetězce, nejsou ojedinělými epizodami, ale projevem systémové slabiny. Digitální ekonomika je postavena na strategii růstu za každou cenu. Firmy se předhánějí v expanzi, slučují platformy a hromadí obrovské objemy dat. Tím vytvářejí stále těsnější provázání mezi databázemi, aplikacemi a komunikačními sítěmi. Zároveň mizí konkurence i analogové zálohy, které by mohly v případě poruchy nabídnout záchrannou síť. Výsledkem je spojení vysoké propojenosti a nízké redundance, které z drobných poruch dělá rozsáhlé krize.
Curran tento stav přirovnává k finančnímu systému před rokem 2008 a odkazuje na teorii amerického sociologa Charlese Perrowa o těsně propojených systémech. Když jsou kritické komponenty příliš úzce svázané a chybí pojistky, přenáší se selhání z jedné části na druhou v řetězové reakci. Stejně jako finanční inženýrství s pákovým efektem kdysi urychlilo globální kolaps, dnes totéž činí digitalizace, a to propojováním služeb, centralizací a zanedbáváním odolnosti infrastruktury.
Varovné signály jsou přitom zřetelné. Útoky WannaCry a NotPetya v roce 2017 způsobily škody v řádu miliard dolarů a ukázaly, jak snadno se lokální zranitelnost promění v globální problém. V roce 2024 se poškozená aktualizace bezpečnostního softwaru CrowdStrike rozšířila po celém světě, paralyzovala leteckou dopravu, podnikové sítě i média. Požadavky na výkupné, masové úniky osobních údajů a dlouhé výpadky systémů se staly běžnou realitou. Tyto události nejsou jen souborem technických selhání, ale obrazem strukturální křehkosti, kterou vytváří kombinace vysoké komplexity a nedostatku fyzických či organizačních záloh.
Do tohoto prostředí vstupuje umělá inteligence, která rizika ještě násobí. Tréninkové i provozní náklady modelů AI zvyšují tlak na energetické sítě a datová centra. Samotné modely často halucinují a generují nepravdivé výstupy, čímž narušují integritu datových řetězců. Rychlost a škálovatelnost AI zároveň usnadňují šíření dezinformací, automatizovaných útoků i sofistikovaného sociálního inženýrství. Systémy, které měly posilovat efektivitu, se tak mění v zesilovače systémového rizika.
Curran zdůrazňuje, že na rozdíl od roku 2008 dnes neexistuje období všeobecného optimismu, které by varování zakrylo. Naopak, výpadky, úniky a poruchy jsou veřejně viditelné a sledují je miliony uživatelů v reálném čase. Přesto přichází regulační reakce až po krizi. Nápravná opatření bývají nahodilá a zaměřená na konkrétní incident, nikoli na systémové příčiny. Politické instituce se nedokážou přizpůsobit tempu technologických inovací, zatímco ekonomické pobídky nadále motivují firmy k růstu a větší provázanosti. Tento nesoulad mezi rychlostí inovací a pomalostí řízení vytváří vakuum odpovědnosti a udržuje společnost na trajektorii směrem k další velké krizi.
Zvlášť znepokojivý je ústup od redundance v klíčových službách. Mnohá města i podniky opustily analogové telefonní linky a papírové procesy, které dříve umožňovaly základní fungování i během výpadků elektřiny. Dnešní komunikační uzly jsou plně závislé na napájení a často postrádají nezávislé zálohy. Krizové plánování navíc spoléhá na ty samé sítě, které budou v době nouze přetížené nebo nefunkční. Diskuse pod článkem přináší konkrétní příklady z praxe, například jak regionální výpadky proudu zcela umlčí moderní VoIP infrastrukturu a jak náročné je znovu zprovoznit základní komunikaci, když chybí fyzické pojistky.
Křehkost systému dále zvyšuje tempo konsolidace digitálních gigantů. Pokud jedna platforma integruje platby, identitu, komunikaci, úložiště i analytiku, vzniká jediný bod selhání s mnohonásobnými dopady. Když takový uzel selže nebo se stane cílem útoku, důsledky se přelévají na široké spektrum uživatelů i institucí. V běžném provozu to přináší úspory z rozsahu, v krizi však i řetězové zhroucení, které se šíří rychleji než kdykoli dříve.
Z těchto pozorování Curran vyvozuje širší závěr o politické ekonomii digitalizace. Společnost má dostatek dat i zkušeností, které rizika jasně dokládají, přesto chybí strategická koncepce obnovy odolnosti. Potřebná opatření zahrnují povinnou redundanci, transparentnost dodavatelských řetězců a odpovědnost za škody způsobené selháním technologií. Regulační rámec by měl překračovat hranice jednotlivých sektorů, protože digitální infrastruktura má povahu systémového rizika podobně jako finanční systém. Tak jako banky musejí mít kapitálové rezervy a testy odolnosti, měly by mít technologické firmy povinné scénáře obnovy, segmentaci sítí a jasně definované povinnosti vůči veřejnému zájmu.
Závěrečné varování je střízlivé. Digitální krize se pravděpodobně neprojeví náhlým kolapsem všeho, ale spíše pomalou degradací kvality služeb, častějšími výpadky, delšími obnovami a postupnou ztrátou důvěry uživatelů. Tento scénář je méně dramatický, ale o to vyčerpávající a ekonomicky nákladnější. Opatření, která by mohla trend zvrátit, jsou známá a technicky proveditelná, vyžadují však politickou vůli a změnu pobídek. Pokud se společnosti nepodaří dát odolnosti stejnou prioritu jako pohodlí a rychlosti, bude příští velká krize digitální svou povahou, ale velmi fyzická svými následky.
(Beneš, Naked Capitalism, foto: zai)
