Německo dnes sklízí důsledky dlouholeté iluze, že s Čínou lze vést obchodní vztah bez strategických rizik a bez potřeby bránit vlastní trh. Druhý čínský šok už není akademickým pojmem pro analytiky, ale tvrdou realitou, která se propisuje do propadu exportu, ztráty zakázek, ohrožení pracovních míst a rostoucí nervozity v klíčových odvětvích. Automobilový průmysl, kdysi výkladní skříň německé ekonomiky, se ocitl v pozici obránce, jenž dohání technologický náskok soupeře, který ještě nedávno považoval za druhořadého výrobce levných kopií. Čínské elektromobily dnes vstupují na evropský trh s cenami a parametry, na něž tradiční značky reagují se zpožděním, a to i přesto, že měly roky náskok v know how, kapitálu i reputaci. To, že se tento náskok rozplynul během několika málo let, je především vizitkou strategické slepoty německého průmyslu i politických elit, které podcenily rychlost čínského technologického učení.


Politická reakce Berlína působí v tomto kontextu slabě a opožděně. Nový kancléř Friedrich Merz míří do Pekingu s proklamacemi o potřebě stabilizace vztahů, ale bez jasného plánu, jak čelit nerovnováze, která se mezitím prohloubila. Apely na lepší přístup německých firem na čínský trh znějí spíše jako diplomatické fráze než jako požadavky, za nimiž by stála ochota použít reálné nástroje tlaku. Pokud Evropa nepřistoupí k důsledné ochraně svého trhu a k omezení dovozů z nadměrných čínských kapacit, zůstane Peking v pohodlné pozici vývozní velmoci, která nemusí nic měnit. Bez věrohodné hrozby opatření je jakékoli vyjednávání jen rituálem, který umožňuje čínské straně získávat čas a dál posilovat své postavení.


Celý spor s Čínou tak odhaluje hlubší problém evropské hospodářské strategie. Unie dlouho stavěla na otevřenosti trhu a víře, že globalizace sama o sobě povede k vyrovnání pravidel hry. Realita posledních let ukazuje opak. Čína kombinuje tržní nástroje s masivní státní podporou a dokáže tím systematicky oslabovat konkurenty. Německo, jako průmyslový motor Evropy, nese důsledky této asymetrie nejviditelněji. Pokud se Berlín a Brusel neodhodlají k razantnější obraně vlastních kapacit a k cílené průmyslové politice, hrozí, že druhý čínský šok nebude přechodnou epizodou, ale začátkem dlouhodobého ústupu německé ekonomiky z pozic, které si budovala po desetiletí. Varování zaznívají otevřeně i v analýzách citovaných v původním rozboru Deutsche Welle. Skutečný test však spočívá v tom, zda se politická reprezentace dokáže vymanit z pohodlné rétoriky a přejít k činům, které by odpovídaly rozsahu problému.