Evropské myšlení o kapitalismu dlouho vycházelo z přesvědčení, že právě Západ nalezl ideální spojení demokracie, právního státu a fungující tržní ekonomiky. Po roce 1989 a během atmosféry euforie, která provázela devadesátá léta, se zdálo, že takzvaný konec dějin potvrdil nadřazenost liberálního kapitalismu. Historik z Harvard University Sven Beckert v rozhovoru pro německý deník Handelsblatt tuto sebejistou konstrukci systematicky rozkládá. Domnívá se, že představa o přirozeném spojenectví kapitalismu a demokracie je přitažlivým, avšak naivním a výrazně eurocentrickým příběhem. Pokud se dějiny kapitalismu zkoumají v delším a širším časovém horizontu, vyjevuje se podle něj obraz, v němž dominuje politická moc, imperiální násilí a různé formy nátlakové práce počínaje otroctvím a konče koloniálními systémy závislosti.
Beckert připomíná, že teze o neoddělitelném spojení demokracie a kapitalismu vznikla teprve po roce 1945. Prosadila se především v západní Evropě a ve Spojených státech, a to v konkrétním geopolitickém rámci studené války jako účinný ideologický nástroj, který měl vymezit hranici mezi takzvaným svobodným světem a totalitním blokem. Její atraktivita byla posílena poválečným hospodářským růstem, expanzí sociálního státu a růstem střední třídy. Beckert ale tvrdí, že nešlo o univerzální zákon, nýbrž o výjimečnou epizodu dějin Západu. Jakmile se pohled rozšíří mimo tuto časovou a zeměpisnou situaci, ukazuje se, že kapitalismus existoval a prosperoval v nejrůznějších politických režimech, včetně násilných diktatur a koloniálních impérií.
Podstatnou část jeho výkladu tvoří tvrzení, že kapitalismus byl od počátku mnohem variabilnější, než jak jej popisuje tradiční evropský příběh, který se soustředí na britskou průmyslovou revoluci, liberalizaci obchodu a námezdní práci jako hlavní pilíř moderní ekonomiky. Beckert dokládá, že po celá staletí vedle sebe existovaly různé systémy organizace práce. Patřila mezi ně svobodná námezdní práce, nevolnictví, smluvní práce i otroctví v amerických plantážních regionech. Stejně rozmanité byly i politické struktury, v nichž se kapitalistické formy akumulace rozvíjely, od městských států přes koloniální říše až po rozsáhlé národní státy dvacátého století. Z toho vyplývá, že kapitalismus nelze směšovat s liberální demokracií ani s jednou jedinou formou státu.
Beckert zdůrazňuje roli státu a imperiální moci jako dvě dimenze, které jsou v klasickém liberálním vyprávění nejvíce opomíjené. Liberalismus často prezentuje kapitalismus jako výsledek spontánních tržních inovací, podnikatelského rizika a soukromé iniciativy. Historik toto vyprávění doplňuje a ukazuje, že zásadní procesy akumulace kapitálu byly možné pouze díky propojení kapitálu a státní moci. Státy financovaly koloniální expedice, udělovaly monopolní privilegia obchodním společnostem, používaly armádu k prosazování obchodních zájmů a vytvářely institucionální a právní rámec, který zajišťoval vlastnictví a kontrakty a dovoloval financovat války i infrastrukturu. Bez tohoto rozsáhlého aparátu by se velká část kapitalistických úspěchů neodehrála v takové intenzitě a rychlosti.
Nejznámějším příkladem Beckertovy práce je analýza globálních dějin bavlny. V knize Empire of Cotton ukazuje, že textilní průmysl, často prezentovaný jako čistě evropský příběh inovací, ve skutečnosti stál na otrocké práci v Americe, na násilném přivlastňování půdy, na koloniálních strukturách v Indii a Africe a na logistice vytvořené a chráněné státní mocí. Podle Beckerta je zavádějící rozlišovat mezi civilizovaným evropským průmyslovým kapitalismem a barbarským otrokářstvím, protože oba systémy byly ekonomicky i politicky propojené a tvořily jeden globální celek.
Když Beckert mluví o evropském momentu, odkazuje na období od konce osmnáctého století do poloviny dvacátého století, kdy evropské mocnosti kontrolovaly většinu světového obchodu, disponovaly dominantní vojenskou silou a určovaly normy, které prezentovaly jako univerzální. V tomto období se ustálila ideologie, podle níž je evropský model kapitalismu vrcholem lidského vývoje a předurčeným koncem dějin. Po roce 1989 se tato víra znovu posílila, protože se zdálo, že se postkomunistické země vydávají cestou liberální demokracie a tržní ekonomiky.
Podle Beckerta však tato dvousetletá dominance končí. Těžisko světové ekonomiky se přesouvá do Asie, kde vznikají formy kapitalismu, které spojují autoritářské politické struktury, rozsáhlou státní kontrolu a globální ekonomické ambice. Tento vývoj podle něj není výjimkou, ale návratem k širšímu historickému pravidlu: kapitalismus nedokládá, že demokracie je jeho přirozeným politickým rámcem. Modely jako čínská státní ekonomika nebo různé asijské autoritářské režimy dokazují, že ekonomický růst a technologické inovace lze dosahovat ve zcela jiných politických konfiguracích, které nejsou slučitelné s evropským ideálem individuálních práv a svobodného trhu.
Tento posun narušuje nejen starší historické narativy, ale i současné politické strategie Západu. Pokud kapitalismus není závislý na demokracii, pak se rozpadá dřívější předpoklad, že hospodářský růst povede k politické liberalizaci autoritářských režimů. Beckert připomíná, že právě tato víra devadesátých let vedla evropské státy k podcenění geopolitických rizik a k přesvědčení, že globalizace vytváří nevratnou síť vzájemných závislostí, která zabrání velkým konfliktům. Současné obchodní války, návrat mocenské politiky a rozpad dřívějších jistot ukazují, jak křehká tato představa byla.
Beckertova práce navíc přináší zásadní korekci v pohledu na globální nerovnosti. Pokud byl růst Západu po staletí udržován strukturami, které přenášely náklady na jiné regiony světa, pak se proměňuje i chápání takzvané zaostalosti globálního Jihu. Beckert se hlásí k tradici kritických ekonomických dějin, které ukazují, že otroctví, kolonialismus a nerovné obchodní vztahy nebyly výjimkami, ale pilíři kapitalistické modernity. Tato perspektiva zpochybňuje evropské sebechápání jako přirozeného nositele pokroku.
Psali jsme - Skandál Midas: Rekonstrukce schématu korupce, která otřásá Ukrajinou
Z evropského hlediska to znamená nutnost přehodnotit vlastní minulost i politické strategie. Ideologie, podle níž je evropský kapitalismus synonymem demokracie a právního státu, částečně zakryla fakt, že evropské mocnosti byly po staletí klíčovými aktéry globálního systému vykořisťování. Beckertovo tvrzení, že Evropa uvěřila vlastní ideologii, míří na tuto zásadní slepou skvrnu. Evropané dlouho brali svůj příběh jako objektivní popis dějin, přestože z globální perspektivy šlo o jeden z mnoha modelů kapitalismu.
To však neznamená, že evropský model nemá hodnotu. Beckert pouze vyzývá k realistickému přehodnocení jeho dosahu. Evropa bude muset přijmout, že již není hegemonem, ale pouze jedním z několika pólů v globalizovaném systému. Tato situace má důsledky pro průmyslovou politiku, regulaci finančních trhů, klimatické politiky i technologický rozvoj, protože konkurenční mocnosti propojují ekonomiku s politickou mocí mnohem otevřeněji.
Rozhovor v Handelsblattu otevírá také otázku, jak se může Evropa vyrovnat se svou historickou odpovědností. Diskuse o restitucích koloniálních artefaktů, klimatickém dluhu, migraci nebo rozvojové pomoci se v zásadě odvíjejí od toho, jak interpretujeme dějiny kapitalismu. Pokud zůstaneme u příběhu o vítězství svobodného trhu a rozumu, přehlédneme, že mnohé dnešní problémy mají původ v době, kdy evropské státy úzce propojovaly armádu, stát a kapitál v globálním měřítku.
Kritici by mohli namítnout, že Beckert snižuje význam právního státu, individuálních svobod a schopnosti trhů se samoregulačně vyvíjet. Je pravda, že evropský sociální stát, odbory a demokratické instituce vytvořily prostředí, které zajišťovalo vyšší míru sociální ochrany. Beckert však tyto výsledky nezpochybňuje, pouze odmítá jejich univerzalizaci. Nejsou podle něj přenositelným modelem, který lze automaticky rozšířit po celém světě.
Význam rozhovoru spočívá v tom, že přenáší dlouholetou akademickou debatu o povaze kapitalismu do veřejného prostoru. V době, kdy Evropa čelí geopolitickému tlaku, rychlé technologické soutěži mezi Spojenými státy a Čínou, energetické transformaci a vnitřním nerovnostem, je Beckertův apel na historický realismus aktuálnější než kdy dřív. Dvousetletý evropský moment podle něj skončil, ale to neznamená, že Evropa musí rezignovat na svou roli. Musí však přijmout realitu světa, kde její model není samozřejmým středem dějin a kde bude nutné obhajovat hodnoty v prostředí, které upřednostňuje jiné kombinace moci a trhu. Prvním krokem je přiznání této skutečnosti.
Další zdroje: Sven Beckert – rozhovor pro Handelsblatt „Wir in Europa sind unserer eigenen Ideologie aufgesessen“: https://www.handelsblatt.com/
(Kyncl, Handelsblatt, repro: falling walls)
