Evropská unie se chystá udělat další krok, který by ještě před několika lety působil téměř jako popření její tradiční víry ve volný obchod. Evropská komise připravuje široké omezení vývozu odpadu včetně hliníkového šrotu do zemí mimo OECD. Praktický důvod je jednoduchý. Evropa potřebuje suroviny pro vlastní průmysl a stále méně se jí chce přihlížet tomu, jak z jejího trhu odcházejí materiály, které pak sama draze potřebuje.
Nejde zatím o schválený zákaz. Evropská komise připravuje delegovaný akt podle unijního nařízení o přepravě odpadů, který má projít veřejnou konzultací a podle současného plánu být dokončen do konce roku 2026. Výjimky mají připadat v úvahu jen pro některé kandidátské země EU. Pokud bude návrh přijat v zamýšlené podobě, zasáhne významné odběratele evropského šrotu mimo OECD, mezi něž patří především Čína a Indie.
Podle agentury Reuters se přitom původně připravovalo podstatně užší obchodní opatření. Evropský komisař pro prosperitu a průmyslovou strategii Stéphane Séjourné od něj však ustoupil poté, co se ukázalo, že by dokázalo zachytit pouze přibližně polovinu odlivu šrotu. Brusel tak sáhl po podstatně širším nástroji. Právě v tom je skutečný význam celé věci. Evropa už nezačíná přemýšlet jen o tom, kde získat nové suroviny. Začíná si klást mnohem nepříjemnější otázku, proč nechává odcházet ty, které už má doma.
Z odpadu se stává strategická surovina
Hliníkový šrot byl dlouho především obchodní komoditou. Kdo nabídl lepší cenu, mohl jej koupit a odvézt. Jenže ve světě, který stále více omezuje obchod strategickými materiály, začíná být takový přístup pro Evropu luxusem.
Recyklace hliníku spotřebuje podle údajů citovaných agenturou Reuters přibližně o 95 procent méně energie než výroba primárního hliníku z bauxitu. V době drahé energie, tlaku na snižování emisí a rostoucího soupeření o průmyslové suroviny tak už hliníkový šrot není bezvýznamným odpadem. Je to energeticky mimořádně cenná zásoba kovu.
Stejná logika postupně platí také pro další materiály. Evropská unie prostřednictvím Critical Raw Materials Act stanovila, že do roku 2030 má být schopna z domácích zdrojů vytěžit alespoň 10 procent své roční spotřeby strategických surovin, 40 procent zpracovat a nejméně 25 procent zajistit prostřednictvím evropských recyklačních kapacit. Současně nemá být u žádné strategické suroviny více než 65 procent roční spotřeby závislé na jediné třetí zemi.
To nejsou cíle ekologické politiky v původním významu slova. Je to bezpečnostní a průmyslová politika. Brusel současně připravuje Circular Economy Act, který má vytvořit jednotný evropský trh s druhotnými surovinami, zvýšit nabídku kvalitních recyklovaných materiálů a podpořit jejich spotřebu uvnitř Evropské unie. Komise otevřeně uvádí, že smyslem je nejen dekarbonizace, ale také hospodářská bezpečnost, odolnost a omezení závislosti na dovozu.
Slovo „odpad“ se tím začíná stávat zavádějícím. Staré automobily, stroje, konstrukce nebo elektrická zařízení obsahují materiál, který evropský průmysl potřebuje znovu. Evropa si desítky let vytvářela obrovské zásoby kovů ve výrobcích a infrastruktuře. Teď začíná zjišťovat, že jejich vývoz může být stejně strategicky krátkozraký jako přílišná závislost na dovozu nových surovin.
Volný obchod končí tam, kde začíná závislost
Evropská unie po desetiletí patřila k největším zastáncům otevřeného světového trhu. Pro evropský exportní průmysl to bylo výhodné. Jenže podmínky se změnily a velké ekonomiky už dávno nehrají podle učebnicové představy volného obchodu.
Čína používá exportní licence a omezení u některých kritických nerostů a její postavení při těžbě nebo zpracování řady strategických materiálů dává Pekingu silný geopolitický nástroj. Spojené státy podporují domácí strategický průmysl cly, veřejnými penězi a pravidly zvýhodňujícími domácí výrobu. Další země používají exportní omezení, aby důležité suroviny nejprve zpracoval jejich vlastní průmysl.
Evropa se tak ocitla v nepříjemné situaci. Na jedné straně chce být otevřeným trhem, na druhé straně soupeří se státy, které obchod stále otevřeněji používají jako nástroj národní strategie. Pokud by EU dál bez omezení vyvážela vlastní druhotné suroviny, mohla by skončit v absurdní situaci. Evropský šrot by odjel do zahraničí, tam by byl zpracován a Evropa by následně dovážela dražší kov, polotovary nebo hotové výrobky zpět. Současně by subvencovala vlastní energeticky náročnou výrobu a snažila se veřejnými miliardami zachraňovat průmysl, kterému nechala odtéct levnější surovinu. Taková politika by už nebyla otevřeností. Byla by strategickou naivitou.
Proto je připravovaný zásah důležitější, než napovídá technický pojem „nařízení o přepravě odpadů“. Evropská hospodářská politika se pomalu posouvá od otázky, zda je obchodní tok volný, k otázce, zda posiluje, nebo oslabuje evropskou průmyslovou základnu. To už není klasická politika volného trhu. Je to geoekonomika.
Česko nemůže stát stranou
Pro Českou republiku má tato změna mimořádný význam. Česká ekonomika patří k nejprůmyslovějším v Evropské unii a automobilový průmysl, strojírenství, elektrotechnika, stavebnictví i obranná výroba potřebují obrovské množství kovů a dalších materiálů.
Pokud se Evropě podaří udržet větší množství druhotných surovin uvnitř svého hospodářského prostoru a současně vybudovat dostatečné třídicí, recyklační a zpracovatelské kapacity, může z toho český průmysl profitovat. Větší dostupnost recyklovaného hliníku a dalších materiálů může snížit závislost na dovozu a částečně také energetickou náročnost evropské výroby.
Samotné zavření hranic pro šrot ovšem nestačí. Pokud Evropa omezí jeho vývoz, ale nevytvoří dostatečnou domácí poptávku a kapacity pro jeho zpracování, může pouze stlačit cenu odpadu a poškodit firmy, které jej sbírají a recyklují. Zákaz bez průmyslové strategie by tak mohl vytvořit nový problém místo řešení starého. Právě zde se ukáže, zda má Evropská unie skutečně promyšlenou surovinovou politiku, nebo pouze přidává další regulaci. Strategická autonomie se totiž nezačíná u slavnostního otevření továrny na baterie, čipy nebo munici. Začíná mnohem dříve, u energie, kovů, chemických surovin, recyklace a schopnosti udržet potřebný materiál ve vlastním hospodářském prostoru.
Evropa dlouhé roky zjišťovala, kolik strategických surovin nemá. Nyní konečně začíná přemýšlet také o tom, proč nechává odcházet ty, které má. Připravované omezení vývozu hliníkového šrotu proto není jen technickou úpravou pravidel pro odpad, ale dalším signálem, že svět otevřeného obchodu bez bezpečnostních hranic končí. Pro Evropskou unii z toho vyplývá nepříjemná, ale nevyhnutelná otázka, zda dokáže své strategické zdroje začít chránit včas, nebo bude dál mluvit o strategické autonomii ve chvíli, kdy suroviny potřebné k její výrobě kontrolují jiní.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Reuters – EU připravuje zákaz vývozu odpadu včetně hliníkového šrotu do zemí mimo OECD; 2. Evropská komise – Circular Economy a připravovaný Circular Economy Act; 3. Evropská komise – Critical Raw Materials Act; 4. Evropská komise – nové nařízení o přepravě odpadů
