Průzkumy společnosti SANEP dlouhodobě ukazují vysokou podporu veřejnosti pro zapojení sportovních klubů do přípravy dětí a mládeže na krizové situace. V roce 2026 se pro jejich aktivní nebo spíše aktivní zapojení vyslovilo 86,5 procenta respondentů. Sdružení sportovních svazů České republiky, pro které byly průzkumy realizovány, však nezůstalo jen u měření veřejného mínění. Už 11. března 2022 vydalo Výzvu k posílení národní bezpečnosti a nabídlo státu své organizační, odborné a trenérské kapacity.

Co následovalo? Dopisy, jednání, pochvalná slova - ale žádná systémová změna, která by odpovídala rozsahu nabídky. Předseda Sdružení sportovních svazů ČR Zdeněk Ertl v rozhovoru pro První zprávy popisuje, proč považuje další období za test toho, zda stát konečně dokáže přejít od koncepcí k realizaci.

Pane předsedo, když dnes zveřejňujete výsledky průzkumu, podle kterého chce 86,5 procenta lidí zapojit sportovní kluby do přípravy dětí na krizové situace, nabízí se jednoduchá otázka. Co jste s těmito zjištěními jako Sdružení sportovních svazů udělali?

Rozhodně jsme je nenechali ležet v šuplíku. Proto mě trochu dráždí, když se dnes začíná mluvit o odolnosti společnosti, zapojování spolků nebo využití sportu, jako kdyby to byla úplně nová myšlenka. My jsme na tento problém upozorňovali řadu let a nabízeli jsme konkrétní spolupráci.

Po začátku války na Ukrajině jsme 11. března 2022 vydali Výzvu Sdružení sportovních svazů České republiky k posílení národní bezpečnosti. Nebyl to obecný politický manifest. Napsali jsme velmi konkrétně, že máme k dispozici organizační a trenérský potenciál našich členských svazů a jsme připraveni podílet se na posilování připravenosti obyvatelstva. Současně jsme zdůraznili, že to nechceme dělat sami, ale ve spolupráci se školami, sportovními organizacemi a orgány státní správy.

Takže stát dostal konkrétní nabídku?

Ano. A nebyla to nabídka organizace, která si právě vzpomněla, že existuje bezpečnost. Měli jsme zkušenosti s projekty zaměřenými na děti a mládež a zastupujeme sportovní svazy, z nichž některé rozvíjejí velmi konkrétní technické, organizační a praktické dovednosti využitelné také při zvládání krizových situací.

Náš princip byl a zůstává jednoduchý. Nechceme z dětí dělat vojáky. Chceme využít to, co sport přirozeně umí – fyzickou kondici, disciplínu, spolupráci, orientaci, rozhodování pod tlakem, technické dovednosti, odpovědnost a psychickou odolnost. A především prostředí, ve kterém už děti jsou.

Jak reagovalo Ministerstvo obrany?

Ministryně obrany naši výzvu obdržela a jejím vyřízením pověřila tehdejšího náčelníka Generálního štábu Armády České republiky generála Aleše Opatu. Odpověď přišla 4. dubna 2022.

Generál Opata ocenil náš zájem o zvýšení připravenosti občanů a popsal tehdejší systém POKOS. Současně nám ale sdělil, že naše výzva by měla primárně směřovat na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo vnitra, případně na kraje a obce. A uvedl, že v té době neuvažuje o zapojení Armády České republiky do námi navrhované aktivity. Zjednodušeně řečeno: nabídku jsme poslali státu a stát nám vysvětlil, ke kterým dalším dveřím máme jít.

Obrátil jste se proto také přímo na předsedu vlády?

Ano. Protože jsme postupně získávali pocit, že problém není v tom, že bychom neuměli vysvětlit, co nabízíme. Problém byl v tom, že nikdo nechtěl převzít odpovědnost za systémové rozhodnutí. Premiérovi jsme znovu předložili výsledky průzkumů a upozornili na to, že více než čtyři pětiny občanů podporují zapojení sportovních spolků pracujících s mládeží do přípravy dětí na krizové situace.


A výsledek?

Z hlediska systémové změny prakticky žádný. A to už není hodnocení bezprostředně po jednom neúspěšném jednání. Od té doby uplynuly čtyři roky. Jednali jsme, psali jsme, nabízeli spolupráci. Naše návrhy byly zpravidla označovány za zajímavé nebo potřebné. Jenomže mezi větou „to je zajímavý návrh“ a rozhodnutím státu je obrovský rozdíl. Stát se neřídí pochvalou. Stát se řídí rozhodnutím. A to nepřišlo.

Není ale příliš tvrdé tvrdit, že stát nic nedělal? Existoval přeci například POKOS...

Proto také neříkám, že stát nedělal vůbec nic. To by nebyla pravda. Existoval POKOS, probíhaly projekty, armáda chodila do škol a existovaly další aktivity. Říkám něco jiného. Z hlediska rozsahu, který by umožnil skutečně systémově využít potenciál velkých sportovních svazů a klubů, pro nás POKOS zatím zásadní nástroj nepředstavoval. Prostředky dostupné pro podobné projekty byly ve srovnání s velikostí organizovaného sportu velmi omezené.

Navíc se nyní organizační postavení POKOS mění a teprve se ukáže, jak bude nový model fungovat. Proto bych dnes nedělal předčasné závěry. POKOS může mít důležitou odbornou a metodickou úlohu, ale za hlavní cestu pro rozsáhlé zapojení sportovního prostředí považuji něco jiného.

Co tedy považujete za hlavní cestu?

Státní sportovní politiku. Jestliže vláda říká, že sport není jen otázkou výsledků, reprezentace nebo volného času, ale také nástrojem zdraví, prevence, fyzické a psychické odolnosti a v širším smyslu i obranyschopnosti společnosti, musí se to projevit v konkrétní politice. A právě proto považuji Akční plán podpory sportu 2027 za tak důležitý. Nejde už o to, zda máme další dokument. Jde o to, zda se jeho priority promítnou do konkrétních programů, financování a činnosti sportovních svazů a klubů.

Mluvíte o Národní sportovní agentuře. Neměl by ale zásadní úlohu sehrát také ministr pro sport, prevenci a zdraví?

Jednoznačně. Jeho role může být v této chvíli dokonce klíčová. Nečekám, že ministr bude nahrazovat Národní sportovní agenturu, Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra nebo školství. Právě naopak. Jeho zásadní úlohu vidím v koordinaci.

Celý problém, na který upozorňujeme řadu let, totiž spočívá také v tom, že odolnost společnosti prochází několika rezorty. Něco řeší obrana, něco vnitro, něco školství a něco sport. A pokud každý pracuje pouze ve své kompetenci, velmi snadno vznikne několik samostatných projektů, ale nevznikne systém.


Co by měl podle Vás ministr konkrétně udělat?

Zajistit, aby se politické rozhodnutí co nejrychleji proměnilo v realizaci. Jestliže vláda rozhodla, že sport má přispívat k odolnosti společnosti, neměli bychom další dva nebo tři roky diskutovat o tom, kdo je za co odpovědný. K jednomu stolu musí přijít lidé, kteří mohou rozhodovat – ministr, Národní sportovní agentura, sportovní prostředí a podle konkrétní problematiky také obrana, vnitro, školství a další instituce.

Musíme si říci, čeho chceme dosáhnout, kdo co udělá, z čeho se to zaplatí a podle jakých ukazatelů za rok nebo dva poznáme, že se něco skutečně změnilo. Potřebujeme koordinaci, která realizaci urychlí, nikoli další koordinační strukturu, která ji zpomalí.

A jakou roli má v takovém systému NSA?

Zásadní realizační. Národní sportovní agentura je nástroj, prostřednictvím kterého stát podporuje organizovaný sport. Pokud vláda stanoví odolnost jako jednu z priorit a tato priorita se správně promítne do Akčního plánu podpory sportu 2027, měla by ji NSA převést do konkrétních podmínek podpory sportovních svazů a klubů.


A potom musí přijít ještě čtvrtý krok, na který se v České republice často zapomíná – kontrola výsledků. Nestačí rozdělit peníze a napsat výroční zprávu. Musíme vědět, kolik trenérů jsme připravili, kolik klubů jsme zapojili, kolik dětí programy skutečně prošlo a zda jsme jejich schopnosti opravdu zlepšili. Jinak budeme zase měřit činnost státu podle množství utracených peněz, nikoli podle výsledku.

Proč podle vás stát potenciál sportovních klubů tak dlouho nevyužíval, když průzkumy ukazovaly tak vysokou podporu veřejnosti?

To je otázka, kterou by měli dostat především politici, kteří za poslední roky odpovídali za jednotlivé rezorty. V roce 2017 podporovalo zapojení sportovních klubů do přípravy dětí na krizové situace 73,3 procenta respondentů. V roce 2026 je to 86,5 procenta.

Současně stát měl před sebou sportovní prostředí, které nabízelo spolupráci. Co ještě měl dostat?My jsme neposlali jeden dopis a potom čekali. Jednali jsme s představiteli státní správy, nabízeli konkrétní spolupráci, předkládali výsledky průzkumů a navrhovali řešení. Přesto systém nevznikl. Proto podle mě není hlavní otázkou, zda stát problém znal. Znal ho. Otázkou je, proč na něj nedokázal systémově reagovat.

Současná vláda ale začala sport spojovat také s odolností a obranyschopností. Je to podle vás změna?

Je to příležitost ke změně. Programové prohlášení vlády už chápe pohyb jako faktor ovlivňující nejen zdraví, ale také vzdělávání, sociální soudržnost nebo obranyschopnost. Máme Radu vlády pro sport, prevenci a zdraví. Máme Akční plán podpory sportu 2027.


Bude tedy rok 2027 testem nové sportovní politiky?

Ano. A velmi důležitým. Ukáže se, zda stát dokáže využít infrastrukturu, kterou už má. Sportovní kluby existují. Trenéři existují. Sportovní svazy existují. Děti v nich už jsou. Nemusíme budovat paralelní systém za miliardy. Potřebujeme využít ten, který funguje každý den. A pokud stát skutečně chce posilovat fyzickou, psychickou a společenskou odolnost mladé generace, musí se to projevit také v tom, co prostřednictvím sportovní politiky podporuje.

Bylo už Sdružení sportovních svazů České republiky osloveno, aby se na přípravě této části realizace podílelo?

Zatím ne. A právě proto čekáme. Jako předseda Sdružení sportovních svazů České republiky mohu říci naprosto jednoznačně, že jsme připraveni jednat. A stejné stanovisko má celé Sdružení. Naše nabídka není nová. Stát ji má prokazatelně na stole od roku 2022. Tentokrát už není potřeba zjišťovat, zda sportovní prostředí chce pomoci. Chce. Není potřeba zjišťovat ani to, zda jeho zapojení podporuje veřejnost. Podporuje.

Máme politické prohlášení. Máme Akční plán podpory sportu 2027. Máme ministra, který může zajistit koordinaci. Máme Národní sportovní agenturu, která může politické zadání převést do praxe. A máme sportovní svazy a kluby připravené pracovat. Teď už potřebujeme zjistit jedinou věc, a to zda-li to stát konečně myslí vážně.