Evropská energetická síť je často prezentována jako stabilní a odolná infrastruktura, která nemůže čelit stejným hrozbám jako Spojené státy. Jenže realita je složitější a méně uklidňující. Fyzikální zákony totiž neznají hranice ani politické rozdíly. To, co ohrožuje americkou síť, se v principu týká i Evropy a tedy i České republiky.

Základní mechanismus je přitom jednoduchý a zároveň znepokojivý. Sluneční aktivita vytváří geomagnetické poruchy, které indukují elektrické proudy v zemské kůře. Tyto proudy následně vstupují do přenosové soustavy a zatěžují transformátory. Nejde o hypotézu ani akademickou debatu. Jde o proces, který je měřen, sledován a v evropské síti opakovaně potvrzen.

Evropské studie jasně konstatují, že tyto tzv. geomagneticky indukované proudy mohou způsobit poškození zařízení a v krajním případě vést k rozsáhlým výpadkům. Jinými slovy, základní předpoklad amerického varování platí i zde. Rozdíl není v existenci hrozby, ale v její intenzitě a připravenosti systému.


Česká republika má v tomto směru konkrétní zkušenost. Výzkumy ukazují, že během geomagnetických bouří dochází ke zvýšení poruch v přenosové soustavě přibližně o pět až deset procent. Transformátory navíc nereagují okamžitě. Poškození se může projevit se zpožděním, což je z hlediska provozu ještě nebezpečnější. Problém se tak může hromadit a projevit až ve chvíli, kdy už je pozdě na jednoduché řešení.

Tato skutečnost zásadně mění pohled na celou problematiku. Nejde o jednorázovou katastrofu, ale o dlouhodobé opotřebení infrastruktury, které zvyšuje riziko většího selhání. Přesně tento aspekt bývá v politických i mediálních debatách podceňován.

Historie přitom ukazuje, že podobné události nejsou výjimečné. Extrémní sluneční bouře v minulosti způsobily rozsáhlé výpadky a poškození zařízení. Pokud by se dnes opakovala událost srovnatelná s Carringtonovou bouří z devatenáctého století, dopady by byly řádově vyšší. Moderní společnost je totiž na elektřině závislá v mnohem větší míře než kdykoli předtím.

Zásadní otázkou však není samotná existence rizika, ale reakce institucí. A právě zde se objevuje problém, který je nápadně podobný americké situaci. Evropská energetika je roztříštěná mezi jednotlivé státy a neexistuje jednotný mechanismus, který by systematicky vynucoval ochranná opatření. Každý stát řeší problém po svém, často s ohledem na náklady a krátkodobé priority.

To vede k paradoxu. O problému se ví, existují studie, existují technická řešení, ale jejich zavádění je pomalé a nejednotné. Chybí tlak, který by přiměl provozovatele sítí investovat do ochrany, jež sice zvyšuje bezpečnost, ale nepřináší okamžitý ekonomický zisk.


Je proto zavádějící tvrdit, že Evropa je vůči těmto hrozbám imunní. Není. Je pouze méně exponovaná. To je zásadní rozdíl, který ale nesmí vést k falešnému pocitu bezpečí. Riziko existuje, je doložené a v případě extrémní události může vést k rozsáhlým regionálním výpadkům.

Z českého pohledu jde o téma, které by mělo být součástí širší debaty o energetické bezpečnosti. Nejde jen o ceny energií, obnovitelné zdroje nebo geopolitiku. Jde o základní odolnost infrastruktury, bez níž žádná moderní ekonomika nemůže fungovat.

Závěrem lze říci, že Evropa stojí v podobné situaci jako Spojené státy, i když s nižší mírou bezprostředního rizika. Má znalosti, má technologie, má data. Otázkou zůstává, zda bude mít i vůli jednat včas. Protože pokud ne, nebude problém v tom, že jsme nevěděli. Problém bude v tom, že jsme věděli a přesto nic neudělali.



Zdroj: https://nationalinterest.org/blog/energy-world/how-to-prevent-the-inevitable-collapse-of-the-us-power-grid