Francouzská republika se po červnových volbách v roce 2024 propadla do hluboké politické paralýzy, jejíž náklady začínají být čím dál více hmatatelné i z ekonomického hlediska. Prezident Emmanuel Macron čelí situaci, v níž je sice právně silnou hlavou státu, ale zároveň neschopnou udržet vládu s důvěrou parlamentu. Poslední parlamentní volby do Národního shromáždění proběhly ve dvou kolech 30. června a 7. července 2024, poté co prezident rozpustil dolní komoru. Od výsledků těchto voleb, které nepřinesly jasnou většinu žádnému z politických bloků, vládnou ve Francii pouze přechodné vlády v demisi. První od července 2024, kdy podala demisi vláda vedená premiérkou Élisabeth Borne. Následující pokusy o sestavení stabilní vlády skončily neúspěchem a další jmenované vlády vedené technokratickými premiéry zůstaly bez parlamentní důvěry.
Opakované demise kabinetů, jmenování přechodných premiérů a neschopnost sestavit stabilní většinu ve sněmovně způsobily prudký nárůst nejistoty nejen uvnitř země, ale i na finančních trzích. Tato nejistota není abstraktní, ale má již konkrétní rozměry. Od růstu nákladů na obsluhu státního dluhu přes zpomalení soukromých investic až po narušení důvěry v schopnost státu řídit své veřejné finance.
Jedním z nejviditelnějších důsledků je nárůst výnosů francouzských státních dluhopisů. Od června 2024, kdy prezident Macron rozpustil Národní shromáždění a vyvolal předčasné volby, se průměrný desetiletý výnos z francouzských OAT (Obligations Assimilables du Trésor) zvýšil z 2,7 na 3,4 procenta. V době, kdy vláda nedokáže prosadit rozpočet a v zemi neexistuje politická většina schopná přijímat ekonomické reformy, investoři požadují vyšší rizikovou přirážku. Rozdíl mezi francouzskými a německými dluhopisy (tzv. spread) se od začátku krize zvýšil o více než 45 bazických bodů, což představuje nejvyšší úroveň od eurokrize v roce 2012. Podle výpočtů Allianz Global Investors to znamená, že Francie zaplatí jen letos na úrocích o 5,2 miliardy eur více než v případě stabilního vývoje. Tyto náklady přitom rostou exponenciálně s každým dalším obdobím bez schváleného rozpočtu a bez důvěryhodného fiskálního výhledu.
Rozpočtová situace se v důsledku politického patu zhoršuje. Původní plán vlády na rok 2026 počítal se snížením deficitu z 5,5 na 4,7 procenta HDP. Tento plán však nebyl parlamentem projednán a hrozí, že vláda bude muset operovat s tzv. „rozpočtem pokračování“, tedy bez nových opatření, pouze s převedením loňských výdajových rámců. Tento mechanismus, který ústava umožňuje, má sloužit jako nouzové řešení, ale v praxi výrazně omezuje možnost reagovat na nové ekonomické výzvy. Francouzské ministerstvo financí už připustilo, že pokud rozpočet nebude schválen do prosince, nebude možné uplatnit plánované úspory ani daňové změny, a strukturální deficit může v roce 2026 překročit 6 procent HDP. To by znamenalo další nárůst dluhu, který se podle aktuálních odhadů může vyšplhat až na 118 procent HDP a to je nejvíce v historii páté republiky.
Úvěrové agentury reagují se znepokojením. Fitch Ratings ve své zprávě z července 2025 upozornila, že politická nestabilita může ohrozit schopnost Francie konsolidovat veřejné finance, a potvrdila výhled hodnocení na negativní. Moody’s i Standard & Poor’s rovněž přehodnocují rizikový profil země, přičemž varují, že bez stabilní vlády se Francie může stát zranitelnější vůči vnějším šokům. Tato hodnocení nejsou jen formální, protože každé zhoršení ratingu znamená vyšší úroky na nově vydávané dluhopisy a snižuje ochotu investorů financovat stát bez dodatečných záruk nebo ústupků. Podle studie z Evropského měnového fondu může pokles ratingu o jeden stupeň zvýšit náklady na financování až o 0,4 procentního bodu ročně, což by ve francouzských podmínkách odpovídalo nárůstu ročních úrokových plateb o dalších 4 až 5 miliard eur.
Dopady nestability však nekončí u veřejných financí. Reálná ekonomika začíná zpomalovat i kvůli odkladu investičních rozhodnutí. Analýza think-tanku Institut Montaigne ukazuje, že od června 2024 bylo ve Francii pozastaveno nebo zrušeno přes 130 velkých investičních projektů v hodnotě přes 16 miliard eur. Nejvíce zasažen byl sektor infrastruktury, energetiky a výstavby. Domácí podniky váhají s expanzí, zahraniční investoři zvažují přesun projektů do jiných států EU a technologické firmy, které očekávaly státní podporu nebo regulační stabilitu, varují před „francouzským rizikem“. Spotřebitelská důvěra rovněž klesá. V srpnovém průzkumu Insee uvedlo 54 procent respondentů, že neočekávají zlepšení své finanční situace, což je nejvyšší pesimismus od pandemického roku 2020.
Na trzích vládne nervozita. Francouzský akciový index CAC 40 od počátku krize ztratil téměř 9 procent, ačkoliv jiné evropské burzy ve stejném období stagnují nebo mírně rostou. Bankovní sektor je pod tlakem kvůli obavám z dopadů na úvěrové riziko a nižší aktivitu. Euro vůči dolaru oslabilo o více než 5 procent i kvůli francouzskému politickému faktoru. Investoři začínají vnímat francouzské dluhopisy jako méně bezpečné, což oslabuje i postavení celé eurozóny. Evropská centrální banka sice dosud odmítla přímý zásah, ale představitelé ECB v zákulisí připouštějí, že dlouhodobá nestabilita ve Francii může vyžadovat koordinované kroky, pokud se výnosy z francouzského dluhu vymknou kontrole.
Sociální dopady politického chaosu rovněž sílí. Opožděné schválení rozpočtu znamená riziko pro financování škol, nemocnic i regionálních samospráv, které čekají na příděly ze státní kasy. Odborové svazy varují, že bez jasných rozpočtových mantinelů hrozí odklady mezd, výplat dotací nebo investic do sociální infrastruktury. Stávky a protesty se stupňují a to nejen proti vládní politice, ale i proti tomu, co stále více občanů vnímá jako hluboké selhání státu jako instituce.
Francouzská ekonomika tak čelí situaci, v níž formálně existuje prezident s rozsáhlými pravomocemi, ale fakticky chybí výkonná moc schopná vládnout. Politický pat mezi Elysejským palácem a Národním shromážděním způsobil, že klíčové nástroje hospodářské politiky jsou zablokované. Schválení rozpočtu, reforma důchodového systému, fiskální konsolidace i podpora investic. To vše je odloženo na neurčito. Země, která se pyšní titulem jedné z pilířových ekonomik eurozóny, dnes ztrácí na důvěryhodnosti, výkonu i stabilitě. A cena, kterou za to platí, není jen politická, je i velmi konkrétně finanční.
(Bebeš, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
