Plán Indie rozšířit uhelnou energetiku minimálně do roku 2047 zásadně mění globální emisní rovnováhu a také vyvolává otázku, zda absolutní snižování emisí v Evropě má při současném vývoji světa skutečný klimatický i ekonomický smysl.

Indie je již dnes třetím největším emitentem oxidu uhličitého na světě a přibližně tři čtvrtiny její výroby elektřiny pocházejí z uhlí. Podle údajů Mezinárodní energetické agentury spalování uhlí v Indii v posledních letech produkuje zhruba 2,6 až 2,8 miliardy tun oxidu uhličitého ročně. Pokud by se instalovaná kapacita uhelných elektráren skutečně zvýšila až na přibližně 420 gigawattů, znamenalo by to podle serveru ZeroHedge dlouhodobé uzamčení vysokých emisí na několik dalších desetiletí. Konzervativní odhady počítají s tím, že samotný tento plán může oproti scénáři bez další expanze zvýšit roční emise Indie o několik stovek milionů tun CO₂, v krajním případě až o jednu miliardu tun ročně v období po roce 2035, kdy by jinak emise podle oficiálních slibů měly začít klesat.

Pro srovnání je nutné podívat se na Evropskou unii a její klimatickou politiku. EU dnes produkuje přibližně 3,3 až 3,5 miliardy tun oxidu uhličitého ročně, což odpovídá zhruba sedmi až osmi procentům globálních emisí. Cílem Zelené dohody pro Evropu je snížit emise do roku 2030 o 55 procent oproti úrovni z roku 1990 a do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality. Pokud tento cíl přepočteme na absolutní čísla, pak při zachování současných trendů by EU měla do roku 2030 snížit své roční emise přibližně o 1,5 až 1,8 miliardy tun oxidu uhličitého oproti dnešnímu stavu. Celé úsilí Evropské unie v příštím desetiletí tak směřuje k úspoře množství emisí, které je srovnatelné s jedním až dvěma roky současných emisí Indie nebo s potenciálním nárůstem indických emisí vyvolaným expanzí uhlí.

Toto srovnání ukazuje zásadní disproporci mezi regionálním a globálním pohledem na klimatickou politiku. Zatímco evropský přístup je založen na absolutním snižování emisí bez ohledu na vývoj v jiných částech světa, Indie i další rozvojové ekonomiky otevřeně deklarují, že jejich prioritou je hospodářský růst a zvyšování životní úrovně. Podle dat Světové banky dosahuje indický hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly přibližně jedné pětiny průměru Evropské unie. V nominálním vyjádření je rozdíl ještě výraznější. Zatímco průměrný obyvatel EU vytváří ročně desítky tisíc dolarů HDP, Indie se stále pohybuje řádově v jednotkách tisíc dolarů. Přestože indická ekonomika roste rychlým tempem, absolutní životní úroveň většiny obyvatel zůstává hluboko pod úrovní vyspělých průmyslových států.

Zde se dostáváme k historickému rozměru celé debaty, který má v Indii i dalších rozvojových zemích zásadní význam. Pokud bychom se zaměřili na kumulativní emise oxidu uhličitého za posledních přibližně dvě stě let, tedy od počátku průmyslové revoluce, vychází Evropa a další dnešní vyspělé státy ve zcela jiném světle než při pohledu na aktuální roční statistiky. Velká Británie, Německo, Francie a další evropské průmyslové mocnosti spalovaly uhlí ve velkém měřítku již od devatenáctého století a po desítky let neexistovala žádná regulace emisí. Spojené státy a západní Evropa dohromady nesou podle databází, jako je Global Carbon Project, odpovědnost za více než polovinu historických emisí CO₂ vypuštěných do atmosféry od poloviny devatenáctého století. Indie naproti tomu zahájila industrializaci v podobném rozsahu až výrazně později a její kumulativní podíl na historických emisích je ve srovnání s Evropou a Spojenými státy výrazně nižší.

Z tohoto pohledu je argument indických politiků srozumitelný. Země, které dnes patří mezi nejbohatší na světě, vybudovaly svůj blahobyt v době, kdy spalování uhlí a ropy nebylo považováno za problém a emise nebyly prakticky nijak omezeny. Indie a další méně rozvinuté státy se proto dožadují práva projít obdobím hospodářského růstu, které jim umožní zvýšit HDP na obyvatele a vyvést stovky milionů lidí z chudoby. Pokud by se kumulativní emise za posledních dvě stě let rozdělily rovnoměrně mezi světovou populaci, připadal by na obyvatele Indie výrazně menší podíl než na obyvatele většiny evropských států.

V tomto kontextu se nabízí otázka, zda úsilí Evropské unie o absolutní snížení emisí ve světovém měřítku přináší reálný efekt odpovídající vynaloženým ekonomickým nákladům. Zavádění Green Dealu znamená pro evropský průmysl vyšší ceny energií, rostoucí náklady na emisní povolenky, masivní investice do transformace výroby a v některých odvětvích i ztrátu konkurenceschopnosti vůči regionům, které podobně přísná pravidla neuplatňují. Pokud Evropa sníží své emise přibližně o 1,5 miliardy tun ročně, ale současně Indie, jihovýchodní Asie nebo Afrika zvýší své emise o podobné či vyšší množství, zůstane globální emisní bilance v zásadě nezměněna.

Tento problém je dále umocněn skutečností, že Spojené státy, které jsou druhým největším historickým emitentem, nepřistupují ke snižování emisí tak systematicky a restriktivně jako Evropská unie. Klimatická politika USA se výrazně mění v závislosti na politickém cyklu a řada dalších velkých ekonomik mimo EU podobně razantní opatření vůbec nepřijímá. Výsledkem může být situace, kdy Evropa ponese neúměrnou část ekonomických nákladů globální dekarbonizace, aniž by její kroky vedly k odpovídajícímu snížení celosvětových emisí.

Psali jsme: Česko vede světové statistiky pornoprůmyslu

Smysluplnost evropského přístupu proto nelze posuzovat izolovaně, ale výhradně v globálním kontextu. Pokud jsou hlavními hybateli budoucího růstu emisí rozvojové ekonomiky, které se teprve snaží dosáhnout základní úrovně prosperity, pak samotná absolutní redukce emisí v Evropě tento problém neřeší. Bez širší mezinárodní dohody, která by kombinovala technologický transfer, investice do efektivnější výroby energie a realistické tempo snižování emisí v závislosti na stupni rozvoje jednotlivých zemí, zůstane evropská klimatická politika především nákladným regionálním projektem s omezeným globálním dopadem.

Debata o Indii, uhlí a evropském Green Dealu tak není sporem o fyzikální mechanismy klimatu, ale především o ekonomiku, historii a spravedlivé rozdělení nákladů. V situaci, kdy Indie a další rozvojové státy teprve dohánějí průmyslový a ekonomický náskok Západu, se ukazuje, že samotné evropské snižování emisí nemůže vyvážit globální růst spalování fosilních paliv. Otevřenou otázkou zůstává, zda si Evropa může dlouhodobě dovolit nést vysoké ekonomické náklady klimatické politiky, pokud její přínos ke skutečnému snížení světových emisí zůstane v globálním měřítku omezený.

Zdroje: 1. ZeroHedge: India Plans Coal Expansion Through 2047 Despite Climate Goals; 2. Bloomberg: India Mulls Extending Coal Power Expansion For Another 12 Years; 3. Our World in Data: CO₂ emissions by region

(Beneš, ZeroHedge, foto: aiko)