Rozvoj umělé inteligence neprobíhá v rovnoměrně rozloženém prostoru, ale koncentruje se do několika málo center, která disponují kapitálem, výpočetní infrastrukturou, daty i lidským know how. Tato koncentrace vytváří nový typ moci, jenž se neprojevuje otevřenou politickou dominancí, ale tichým přetvářením pravidel, podle nichž funguje hospodářství, komunikace i samotné rozhodování ve veřejném prostoru. Kdo kontroluje nástroje, na nichž jsou závislé celé sektory ekonomiky, ten získává nepřímý vliv na to, jaké procesy budou možné, jaké obchodní modely budou životaschopné a jakým směrem se bude ubírat technologický vývoj.
Zásadním rysem této moci je její neviditelnost. Nejde o přímé příkazy, ale o nastavování prostředí, v němž ostatní aktéři jednají. Pokud jsou klíčové systémy umělé inteligence provozovány v rámci uzavřených platforem, vzniká závislost států, firem i institucí na cizí infrastruktuře. Tato závislost se neomezuje na technickou rovinu, ale přerůstá do roviny ekonomické a politické. Rozhodnutí o přístupu k výpočetním kapacitám, o cenách, o podmínkách používání či o tom, jaké funkce budou dostupné, začínají mít charakter strategických nástrojů, které mohou ovlivňovat celé trhy i schopnost států udržet si technologickou suverenitu.
Kritickým momentem je skutečnost, že moc nad umělou inteligencí se soustřeďuje nejen geograficky, ale i korporátně. Globální digitální platformy již dnes určují, jak lidé komunikují, jak získávají informace, jak obchodují a jaké služby považují za samozřejmé. S nástupem pokročilé umělé inteligence se tato závislost prohlubuje, protože se rozšiřuje do oblastí, které dříve podléhaly přímé lidské kontrole. Pokud jsou klíčové pracovní nástroje, analytické systémy a rozhodovací mechanismy poskytovány několika málo globálními hráči, posiluje se jejich schopnost nepřímo ovlivňovat chování uživatelů, firem i institucí. Tato forma moci je obtížně uchopitelná, protože se skrývá za zdánlivě neutrální technologické služby.
Problémem není pouze ekonomická závislost, ale i strukturální nerovnováha mezi státy. Ty, které disponují vlastními centry vývoje a provozu umělé inteligence, získávají výhodu v produktivitě, inovacích i schopnosti ovlivňovat globální standardy. Ostatní se ocitají v roli konzumentů technologií, jejichž parametry nemohou zásadně ovlivnit. Tím se reprodukuje model technologické periferie, kdy se část světa stává závislou na nástrojích vyvíjených jinde, a ztrácí schopnost samostatně určovat své digitální a průmyslové směřování. Taková nerovnováha se může postupně proměnit v dlouhodobé omezení hospodářské suverenity.
Zvlášť citlivou oblastí je propojení umělé inteligence s digitálními platformami, které již dnes strukturují globální tok informací, reklamy, obchodu i sociální interakce. Tyto platformy fungují jako brány k realitě zprostředkované obrazovkami, a tím získávají schopnost formovat to, co lidé vidí, čemu věnují pozornost a jak interpretují svět kolem sebe. Pokud se do těchto bran integrují stále sofistikovanější systémy umělé inteligence, posiluje se jejich schopnost ovlivňovat nejen ekonomické chování, ale i veřejné mínění a politické procesy. Vzniká prostředí, v němž se technologická infrastruktura stává nástrojem jemné, avšak trvalé moci nad každodenním životem.
Kritický rozměr celé situace spočívá v tom, že tato forma dominance se prosazuje bez otevřeného konfliktu. Namísto nátlaku silou vzniká nátlak prostřednictvím závislosti. Státy, podniky i jednotlivci se postupně adaptují na technologické prostředí, které je vytvářeno jinde, a přizpůsobují mu své chování, aniž by měli reálnou možnost podílet se na jeho utváření. Tím se oslabuje schopnost kolektivně rozhodovat o směru technologického rozvoje a posiluje se moc těch, kteří kontrolují základní infrastrukturu digitálního světa.
Celý proces naznačuje posun od tradičních forem geopolitické moci k novému typu technologické dominance, která se opírá o kontrolu nad daty, výpočetními kapacitami a algoritmickými nástroji. V tomto kontextu se umělá inteligence nestává pouze nástrojem produktivity, ale i prostředkem k formování globálního uspořádání sil. Pokud nebude tato koncentrace moci podrobena důsledné veřejné kontrole a pokud se státy nebudou snažit budovat vlastní technologickou kapacitu a pravidla pro využívání těchto systémů, hrozí, že se rozhodování o podobě budoucí společnosti přesune z demokratických institucí do rukou úzkého okruhu technologických center.
Zcela konkrétní podobu má tento proces i v prostředí České republiky. Každodenní fungování firem, institucí i jednotlivců se stále více opírá o digitální platformy a nástroje, které vznikají mimo domácí prostředí a podléhají cizím pravidlům. Práce s dokumenty, komunikace, vyhledávání informací, analytické nástroje, cloudová úložiště i první nasazení umělé inteligence ve firmách a úřadech se odehrávají prostřednictvím aplikací, jejichž infrastruktura, algoritmy i datová centra jsou kontrolovány zahraničními společnostmi. Tím se vytváří tichá, ale systematická závislost, v níž se základní provoz moderního státu i ekonomiky stává závislým na technologických rozhodnutích přijatých mimo území České republiky.
Nejde jen o komfort nebo efektivitu, ale o posun moci nad informacemi, pracovními procesy i daty směrem k centrům, která nejsou pod přímou kontrolou domácích institucí ani veřejnosti. Česká republika se tak krok za krokem dostává do pozice uživatele infrastruktury, jejíž pravidla neurčuje, jejíž směřování nemůže ovlivnit a jejíž budoucí vývoj může zásadně proměnit její hospodářskou i správní suverenitu.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
