Americký prezident Donald Trump postavil svou druhou prezidentskou agendu na clech, která vyhlásil s odkazem na zákon o mezinárodních nouzových ekonomických pravomocích z roku 1977. Čtvrteční jednání Nejvyššího soudu však ukázalo, že značná část soudců pochybuje, zda tento zákon dovoluje plošná dovozní cla bez souhlasu Kongresu. Skeptické otázky přicházely i z konzervativního tábora a mířily na samotný základ prezidentské pravomoci v obchodní politice.
Východiskem sporu je, zda slova o regulaci dovozu v zákoně zahrnují i všeobecné cla. Trumpova administrativa obhajovala své kroky tvrzením, že cla jsou regulačním nástrojem k ochraně bezpečnosti a průmyslové základny, nikoli daně vybírané kvůli příjmům. Soudci tuto konstrukci rozebírali a ptali se, zda není vybírání miliard od dovozců faktickou daní, kterou má podle ústavy v rukou Kongres. Podle přímých reportů z jednání se soud zabýval i otázkou, zda by takto široký výklad neudělil prezidentovi pravomoc uvalit clo na jakýkoli produkt z jakékoli země na libovolně dlouhou dobu.
I soudkyně Amy Coney Barrett na šíři zásahu a předseda John Roberts otevřeně testoval hranice toho, co lze ještě považovat za regulaci dovozu, napsal německý deník Handelsblatt, který také připomíná, že právní spor se vede ve dvou propojených kauzách a že během slyšení se řešilo i to, jak by soud mohl rozhodnout o již vybraných penězích.
Právní rámec rozpitvali i účastníci ústních argumentů. Vládní stranu vedl generální právní zástupce D. John Sauer, za soukromé žalobce vystoupil Neal Katyal a za státy Benjamin Gutman. Z oficiálního stenozáznamu je patrné, že Bílý dům tvrdí, že regulace importu přirozeně zahrnuje i tarify a že jde o tradiční metodu, jak upravovat dovoz během nouzového stavu. V debatě se objevila i doktrína „major questions“ a připomínka precedentů Youngstown a Dames & Moore v souvislosti s hranicí mezi výkonnou mocí a Kongresem.
Hospodářské důsledky případného pádu cel jsou dvojí. Na jedné straně by zasaženým firmám ulevilo, protože cla požírají marže a nutí přenášet výrobu nebo absorbovat část nákladů. Na straně druhé by zrušení vytvořilo nové právní a administrativní riziko, zejména pokud by soud otevřel cestu k vracení již zaplacených částek. Analytici upozorňují na možnost náporu žalob a složité započítávání nákladů, které se v praxi dělí mezi dovozce, vývozce a domácí odběratele.
Finanční trhy zprávu četly smíšeně. Akcie citlivé na dovoz si místy připsaly zisky v očekávání úlevy v nákladech, zatímco na dluhopisovém trhu se ozval argument, že výpadek celních příjmů by se mohl promítnout do větších rozpočtových deficitů a tlaku na delší výnosy. Konečná reakce bude záviset na přesném znění verdiktu a na tom, zda soud dovolí nebo nařídí refundace. V případě nejtvrdší varianty by se mohla dočasně zhoršit viditelnost pro firemní plánování i pro měnovou politiku.
Ani negativní rozhodnutí by však clům neuzavřelo cestu úplně. Bílý dům může sáhnout po jiných zákonech, například po § 232 zákona o rozšíření obchodu z roku 1962 pro opatření na ochranu národní bezpečnosti nebo po § 301 zákona o obchodu z roku 1974 k reakci na nekalé praktiky. Tyto cesty bývají procedurálně náročnější a méně pružné při geografickém cílení, ale dávají prezidentovi možnost pokračovat v selektivním tlaku. Federální představitelé připomínají, že část sektorových cel na ocel a hliník stojí na jiném právním základě a Nejvyšší soud je nyní neřeší.
Geopoliticky hrála cla i roli páky při vyjednávání s partnery, od Evropy po Asii. Pokud by Nejvyšší soud omezil prostor pro uplatňování nouzových pravomocí, politické závazky uzavírané bez pevné smluvní podoby mohou oslabit, protože zmizí bezprostřední nátlak. Současně ale platí, že mnohé reciproční úlevy byly zakotveny v samostatných ujednáních a jejich osud se bude posuzovat individuálně. V praxi by mohla následovat série dílčích korekcí a nových vyjednávání, kde by se hledala náhrada za ztracenou páku.
Politická rovina případu je neméně významná. Pokud soud jasně vymezí, že všeobecná cla jsou daní a patří Kongresu, posílí zákonodárce v oblasti, kde exekutiva v posledních letech získala nebývalý vliv. Pokud naopak potvrdí, že prezident může cla vyhlašovat i v rámci nouzových pravomocí, dojde k precedentnímu posunu, který by dal budoucím prezidentům mimořádně účinný ekonomický nástroj. V obou scénářích lze čekat legislativní snahy o zpřesnění pravidel a obnovení rovnováhy mezi bezpečnostními důvody a hospodářskou předvídatelností.
Americká debata je přitom pozorně sledována i ze zahraničí. Vývozní ekonomiky v Evropě a Asii vidí v případném pádu nouzových cel úlevu, ale zároveň i vznik nového období nejistoty, kdy se část agendy přesune pod jiné paragrafy a kdy budou muset firmy znovu ladit dodavatelské řetězce i cenotvorbu. Očekává se, že některé země využijí chvíle k uzavření dílčích dohod, které stabilizují obchod v citlivých odvětvích od kovů přes polovodiče po elektromobilitu.
V tuto chvíli je klíčové sledovat dvě linie. Tou první je obsah budoucího rozsudku, který může sahat od omezeného zásahu po zásadní redefinici prezidentské pravomoci. Tou druhou je reakce administrativy, jež bude v případě porážky připravena přesunout páku pod jiné zákony, byť za cenu delších procedur a menší adresnosti. Společným jmenovatelem obou linií je zvýšená právní i ekonomická nejistota, kterou v krátkém období neztiší ani případné zlevnění dovozů.
Závažnost sporu dokládá i samotný průběh jednání. Oficiální přepis slyšení zachycuje, jak vláda staví svoji obhajobu na tom, že v nouzích musí exekutiva jednat rychle a s širokou pravomocí, zatímco žalobci upozorňují, že i v krizích platí ústavní dělba moci. Nejvyšší soud tak neřeší jen tarify, ale i hranici, která odděluje nezbytnou flexibilitu od rizika nekontrolovaného rozšiřování exekutivních nástrojů.
(Kovář, Handeslblatt.com, repro: NBCnews)
