Turecko se během několika dní ocitlo v situaci, která ještě nedávno patřila mezi varovné scénáře ekonomických analytiků, nikoli mezi realitu. Země, která dlouhé roky systematicky budovala své zlaté rezervy jako pojistku proti vnějším otřesům, nyní začala tuto rezervu ve velkém rozpouštět. Podle dostupných dat došlo k největšímu poklesu zlatých rezerv od roku 2018, což samo o sobě představuje signál, že tlak na tureckou ekonomiku dosáhl mimořádné úrovně, uvedla agentura Reuters. 

Nejde přitom o izolovaný jev ani o technickou operaci centrální banky. Jde o symptom hlubšího problému, který se naplno projevil po vypuknutí války kolem Íránu. Ankara se do konfliktu nezapojila jako přímý aktér, přesto však nese jeho ekonomické důsledky v plné síle. Turecká lira se dostala pod tlak a centrální banka byla nucena zasahovat nejen prodejem deviz, ale nově i zlatem. Už na začátku března prodala podle informací agentury Reuters přibližně osm miliard dolarů ve valutách, aby stabilizovala trh. Následně objem intervencí narostl na desítky miliard dolarů a přidal se i prodej zlata. 


Zásadní problém spočívá v tom, že Turecko nevstoupilo do současné krize jako stabilní ekonomika. Dlouhodobé problémy s inflací, oslabená důvěra v měnovou politiku a vysoká citlivost na dovoz energií vytvořily prostředí, ve kterém stačil externí šok k vyvolání řetězové reakce. Ratingová agentura S&P nyní výrazně zvýšila odhad inflace pro rok 2026 a upozorňuje, že hlavním faktorem je právě zdražení energií v důsledku konfliktu. 

Energetická závislost Turecka přitom představuje dlouhodobé slabé místo. Import ropy a plynu tvoří významnou část ekonomiky a každé zdražení surovin se okamžitě promítá do inflace i rozpočtového zatížení. Turecký ministr energetiky sice tvrdí, že přímá závislost na blízkovýchodní ropě je relativně nízká, kolem deseti procent, zároveň ale přiznává, že každý dolar navíc na ceně ropy znamená stovky milionů dolarů dodatečných nákladů. 

Turecko se tak ocitlo v pasti, kterou přiložený text vystihuje poměrně přesně, i když místy používá nadsázku. Zlato, které mělo být poslední obranou, se stává nástrojem první linie. Devizové rezervy se tenčí, inflace roste a tlak na měnu nepolevuje. V takové situaci se historicky opakuje známý scénář. Centrální banka zvyšuje úrokové sazby, což brzdí ekonomiku. Následují omezení kapitálu, která odrazují investory. A v krajním případě přichází potřeba vnější pomoci, která je vždy spojena s politickými podmínkami.

Turecko už podobné epizody zažilo. V roce 2018 musela centrální banka dramaticky zvýšit sazby, aby zastavila propad liry. V roce 2021 následovala další měnová krize spojená s politickými zásahy do měnové politiky. Rozdíl oproti současnosti spočívá v tom, že tehdy měla Ankara větší rezervní polštář. Dnes jej sama rychle oslabuje.


Velmi kritický pohled na současnou situaci proto musí směřovat především dovnitř. Erdoganův model byl dlouhodobě prezentován jako cesta k ekonomické suverenitě a nezávislosti na západních finančních strukturách. Realita však ukazuje, že tato suverenita je výrazně omezená. Jakmile došlo k externímu šoku, Turecko bylo nuceno použít stejné nástroje jako v minulosti a rychle sahá na rezervy, které měly sloužit jako dlouhodobá ochrana.

Zásadní je i psychologický efekt. V zemi, kde obyvatelé tradičně ukládají úspory do zlata a kde je důvěra v měnu dlouhodobě křehká, působí masivní zásahy do zlatých rezerv jako signál nejistoty. Centrální banka může krátkodobě stabilizovat kurz, ale za cenu oslabení důvěry, která je pro měnu klíčová.

Současná krize tak není pouze epizodou na finančních trzích. Je to test celého ekonomického modelu. Ukazuje, že skutečná odolnost se nepozná podle velikosti rezerv, ale podle schopnosti je nevyužít při prvním vážném otřesu. Turecko tuto zkoušku zatím nezvládá. A právě proto je současný vývoj varováním nejen pro Ankaru, ale i pro další státy, které spoléhají na podobnou kombinaci politické ambice a ekonomické improvizace.