Výrok amerického prezidenta Donalda Trumpa, který naznačil, že Spojené státy nemusejí automaticky pomoci spojencům v rámci NATO, pokud nebudou plnit své závazky, znovu připomněl, jak křehká může být představa kolektivní obrany. Trump tím podle dostupných informací zpochybnil výklad článku 5 Severoatlantické smlouvy jako bezpodmínečné bezpečnostní garance a upozornil, že podpora USA není samozřejmostí, ale závisí na konkrétních okolnostech a chování jednotlivých států.
Na tuto debatu navázal europoslanec Ondřej Dostál (Stačilo!), který ve svém komentáři rozvíjí myšlenku, že článek 5 nikdy nepředstavoval absolutní záruku vojenské pomoci. Připomíná, že závazek kolektivní obrany je formulován tak, že jednotlivé státy poskytují pomoc podle vlastního uvážení, nikoli automaticky vojenskou intervencí. Podle něj je proto mylné vnímat NATO jako jistotu, která by v každé situaci bez výjimky zajistila obranu členského státu.
Dostál upozorňuje, že rozhodování o případné pomoci je vždy ovlivněno aktuálními zájmy jednotlivých zemí, zejména Spojených států. Pokud by se podle něj strategické zájmy USA a Evropy rozešly, nelze spoléhat na to, že americká strana bude ochotna nést náklady a rizika konfliktu ve prospěch evropských spojenců. Tím podle něj Trump pouze pojmenoval realitu, která v systému aliance existuje dlouhodobě, i když se o ní běžně nemluví.
Dále se Dostál věnuje i otázce obranných výdajů. Kritizuje představu, že navyšování rozpočtů na obranu v rámci NATO automaticky vede k vyšší bezpečnosti. Podle jeho argumentace významná část těchto prostředků končí u zahraničních zbrojních firem, především amerických, aniž by to nutně posilovalo schopnost jednotlivých evropských států bránit vlastní území. Zpochybňuje tak efektivitu současného modelu, který je podle něj nastaven spíše ve prospěch velkých hráčů než menších členských zemí.
Dostál také rozvíjí úvahu o tom, že skutečná obranyschopnost by měla vycházet z domácích kapacit a regionální spolupráce. Navrhuje orientaci na rozvoj vlastního obranného průmyslu a užší koordinaci se sousedními státy, které sdílejí podobné bezpečnostní zájmy. Takový přístup by podle něj mohl vést k větší soběstačnosti a snížení závislosti na rozhodnutích vzdálených mocností.
V této souvislosti zmiňuje i koncept neutrality a nezúčastněnosti, který by podle něj mohl omezit riziko zatažení do konfliktů, jež přímo nesouvisejí s obranou vlastního území. Argumentuje, že aktivní účast v aliančních strukturách může naopak zvyšovat pravděpodobnost, že se stát ocitne v geopolitických střetech, které nejsou v jeho bezprostředním zájmu.
Součástí jeho argumentace je také kritika současného stavu, kdy podle něj menší státy postupně ztrácejí schopnost samostatné obrany. Tvrdí, že zapojení do aliančních struktur tento trend neobrací, ale spíše prohlubuje, protože vede k závislosti na společných systémech a dodavatelích. Výsledkem je podle něj situace, kdy státy sice formálně disponují moderní technikou, ale reálně nemají plnou kontrolu nad její výrobou, údržbou ani nasazením.
Dostál tak ve svém komentáři nevystupuje pouze jako kritik konkrétního výroku Donalda Trumpa, ale využívá jej jako příležitost k širší úvaze o smyslu a fungování NATO. Jeho text staví na přesvědčení, že bezpečnost nelze outsourcovat a že dlouhodobá stabilita vyžaduje vlastní kapacity, realistické hodnocení spojeneckých závazků a opatrnost při zapojování do mezinárodních konfliktů.
Výsledkem je pohled, který se liší od převládajícího diskurzu, ale opírá se o konkrétní argumenty týkající se fungování aliance, ekonomických souvislostí i geopolitických rizik. Čtenáři tak předkládá rámec, v němž lze Trumpův výrok chápat nikoli jako výstřelek, ale jako impuls k přehodnocení dosavadních jistot.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
