Vývoj umělé inteligence se v posledních letech neodehrává jako pozvolná technologická inovace, na jaké je společnost zvyklá, ale jako skokový zlom, který narušuje samotnou podstatu práce založené na znalostech, rozhodování a odborném úsudku. To, co ještě nedávno fungovalo jako podpůrný nástroj, se mění v autonomní systém schopný převzít celé pracovní postupy od zadání přes realizaci až po kontrolu výsledku. Tento posun nepředstavuje pouhé zvýšení efektivity, ale zásadní změnu role člověka, který je postupně odsouván z pozice nositele know how do role dohlížitele nad procesy, jimž stále méně rozumí.
Znepokojivým rysem současného vývoje je tempo, s jakým se hranice schopností umělé inteligence posouvají. Zlepšování již nepůsobí jako lineární proces, kdy by společnost měla prostor adaptovat se a upravovat své vzdělávací, profesní i institucionální struktury. Dochází k prudkým skokům, které během krátkých časových úseků mění to, co je považováno za lidskou výsadu. Činnosti vyžadující ještě nedávno vysokou míru odbornosti se stávají rutinně automatizovatelnými, a tím se vyprázdňuje význam dlouhodobě budované specializace. V takovém prostředí přestává fungovat tradiční představa, že rekvalifikace a celoživotní učení jsou spolehlivou pojistkou proti technologickému vytlačení z trhu práce.
Dalším zásadním problémem je koncentrace rozhodovací moci. Směr vývoje klíčových systémů umělé inteligence je určován úzkým okruhem aktérů, zatímco dopady se týkají celé společnosti. Vzniká tak asymetrie mezi těmi, kdo technologii formují, a těmi, kdo budou nést její důsledky. Veřejná debata i politická regulace za tímto tempem zaostávají, což vytváří prostředí, v němž zásadní změny probíhají bez odpovídající demokratické kontroly. Společnost se tak ocitá v pozici pasivního příjemce rozhodnutí, která zásadně ovlivní strukturu práce, vzdělávání i sociální soudržnosti.
Zvlášť problematické je spoléhání na zkušenost z nedávné minulosti, kdy systémy umělé inteligence působily jako nespolehlivé a často chybující nástroje. Tato zastaralá zkušenost vytváří falešný pocit bezpečí a oddaluje nutnost vážné přípravy na změny, které již probíhají. Rozpor mezi veřejným obrazem technologie a její reálnou úrovní schopností prohlubuje riziko, že společnost začne reagovat až ve chvíli, kdy budou dopady masivního nahrazování kognitivní práce zřejmé a obtížně vratné. Nejde přitom o ohrožení jednotlivých profesí, ale o systémovou proměnu charakteru práce, v níž se lidský úsudek stává nahraditelným vstupem do algoritmického procesu.
Představa, že existují oblasti odolné vůči automatizaci, se ukazuje jako iluzorní. Pokud jádrem práce je práce s informacemi, jejich vyhodnocování, formulace závěrů a komunikace prostřednictvím digitálních rozhraní, pak se právě tyto činnosti stávají terčem nejrychlejšího technologického pokroku. Tím se podkopává samotný základ současného vzdělávacího modelu, který připravuje lidi na role, jež se mohou během několika let zásadně proměnit nebo zaniknout. Společnost přitom zatím nenabízí přesvědčivou odpověď na otázku, jaký nový sociální kontrakt má tuto proměnu doprovázet.
Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že umělá inteligence začíná vstupovat do procesu vlastního zdokonalování. Vzniká zpětnovazební smyčka, v níž se zvyšující se schopnosti systémů promítají do jejich dalšího zrychleného rozvoje. Takový mechanismus omezuje možnost lidské kontroly a zvyšuje riziko, že tempo inovací překročí schopnost společnosti nastavovat smysluplná pravidla. Technologický pokrok se v tomto bodě přestává jevit jako nástroj v lidských rukou a začíná připomínat autonomní proces, jehož logika se řídí především vnitřní dynamikou technického zlepšování, nikoli společenskými potřebami.
Kritický pohled je nutné zaměřit i na etický a bezpečnostní rozměr. Technologie, které dokážou nahradit rozsáhlé spektrum kognitivní práce, zároveň vytvářejí prostor pro nové formy manipulace, kontroly a koncentrace moci. Pokud se nástroje schopné generovat přesvědčivý obsah, analyzovat chování lidí a automatizovat rozhodování dostanou do rukou úzkého okruhu aktérů, posiluje to nerovnováhy, které již dnes zatěžují demokratické systémy. Riziko nespočívá pouze v ekonomickém vytěsnění části pracovních sil, ale i v oslabení schopnosti společnosti vést informovanou a autonomní veřejnou debatu.
Celý proces se odehrává v situaci, kdy chybí jasná společenská vize, jak s tímto zlomem naložit. Místo promyšlené strategie převažuje reaktivní přístup, který se omezuje na dílčí úpravy a adaptace jednotlivců. Takový přístup však nestačí v prostředí, kde se mění samotná povaha práce, odbornosti i lidské role v produkčních procesech. Pokud nebude technologický rozvoj doprovázen hlubší politickou a společenskou reflexí, hrozí, že umělá inteligence se nestane prostředkem kolektivního prospěchu, ale dalším faktorem prohlubujícím nejistotu, nerovnosti a pocit ztráty kontroly nad vlastním životem.
Zbývá tedy zásadní otázka, co dál, pokud se tento vývoj nebude zpomalovat, ale naopak dál zrychlovat. Nestačí spoléhat na individuální přizpůsobení jednotlivců, protože změna, která zasahuje samotnou strukturu práce a rozhodování, vyžaduje systémovou odpověď. Je nutné otevřít seriózní společenskou debatu o pravidlech nasazování umělé inteligence, o odpovědnosti za její dopady a o tom, jak má vypadat ochrana lidí, jejichž práce se stává technologicky nadbytečnou. Bez jasného rámce pro regulaci, vzdělávání a sociální zajištění hrozí, že se technologický pokrok utrhne od společenských potřeb a místo nástroje rozvoje se promění v další zdroj nestability, frustrace a oslabení důvěry v instituce.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
