Dějiny milují jednoduchá vysvětlení. Moc kazí charakter, absolutní vláda plodí tyrany a šílenství bývá jen jiným jménem pro krutost. Příběh římského císaře Caligula se po staletí vykládal právě takto. Nadějný mladý vládce se prý zbláznil, propadl zvrácenostem a stal se symbolem bezuzdné despocie. Jenže moderní pohled naznačuje, že realita byla podstatně méně moralistní a o to tragičtější.
Gaius Julius Caesar Augustus Germanicus vyrůstal v prostředí vojenských táborů, obklopený disciplínou, loajalitou a obdivem. Vojáci ho znali od dětství, jeho otec byl válečný hrdina a mladý Gaius působil jako přirozený pokračovatel této tradice. Když se stal císařem, Řím neočekával katastrofu. První měsíce jeho vlády byly klidné, racionální a místy dokonce velkorysé. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k jednomu z nejtemnějších období římských dějin.
Zlom přišel náhle a dramaticky. Caligula prodělal těžkou nemoc, kterou antické prameny popisují jako život ohrožující stav. Dodnes se vedou spory, zda šlo o encefalitidu, meningitidu nebo jiný závažný zánětlivý proces. Pro pochopení následků však není rozhodující přesná diagnóza, ale skutečnost, že choroba zřejmě zasáhla čelní lalok mozku.
Právě tato oblast funguje jako řídicí centrum lidského chování. Ovládá schopnost plánovat, vcítit se do druhých, potlačovat impulzy a zvažovat následky vlastních činů. Jinými slovy je to část mozku, která drží na uzdě instinkty a dává lidskému jednání společenský rámec. Když je čelní lalok vážně poškozen, člověk může ztratit zábrany, jednat impulzivně, bez empatie a bez pocitu viny.
Přesně takový obraz Caliguly podávají římští historikové. V krátkém časovém úseku se u něj objevila extrémní podezíravost, bezdůvodná krutost, chaotické rozhodování i megalomanské nápady. Činy, které se po staletí vykládaly jako projev šílenství či zvrhlosti, dnes připomínají učebnicový popis těžkého poškození prefrontální kůry. Nešlo o promyšlenou tyranii, ale o selhání mechanismů, které u zdravého člověka brání společensky nepřijatelnému chování.
Římská historiografie však neměla zájem na lékařském vysvětlení. Caligula byl zavražděn a jeho nástupci potřebovali jasný kontrast. Tyran se stal odstrašujícím příkladem, zrůdou, na jejímž pozadí mohli další císaři vypadat rozumně a umírněně. Příběh o šílenci se vyprávěl lépe než příběh o nemocném muži, jehož mozek přestal fungovat tak, jak měl.
Moderní medicína však do tohoto obrazu vnáší nepohodlný prvek. Pokud byl Caligula skutečně obětí vážného poškození mozku, pak se část jeho krutosti ocitá mimo tradiční morální soudy. Neznamená to omluvu jeho činů, ale posun v chápání jejich příčiny. Tyranii v tomto případě nespustila moc sama o sobě, ale biologické selhání orgánu, který měl vládce brzdit.
Příběh Caliguly tak nepůsobí jen jako historická kuriozita, ale i jako varování. Ukazuje, jak křehká je hranice mezi racionalitou a chaosem a jak zásadní roli hraje mozek v tom, co nazýváme charakterem. V jeho případě se tyranie nezrodila na trůnu, ale hluboko v poškozené tkáni čelního laloku.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
