Černý mořský ďábel, vědecky Melanocetus johnsonii, patří k nejznámějším druhům hlubinných ďasů. První exemplář získal v roce 1863 u Madeiry anglický přírodovědec James Yate Johnson a o rok později jej formálně popsal Albert Günther. Už tehdy upoutal pozornost temným želatinózním tělem, obrovskou hlavou a zuby zahnutými jako háčky, které spolu s pohyblivou návnadou před tlamou vytvářejí dokonalý aparát pro lov ve tmě. Přezdívku black seadevil, tedy černý mořský ďábel, si vysloužil proto, že jeho přizpůsobení temnotě oceánu je téměř bezkonkurenční.
Nejvýraznějším znakem druhu je svítící návnada zvaná esca na konci tykadlovitého výběžku illicium. Světlo zde nevzniká v samotné tkáni ryby, ale produkují je symbiotické bakterie usazené v orgánu návnady. Tento vztah je oboustranně výhodný. Ryba poskytuje bakteriím živiny a bezpečné prostředí a ony vracejí službu v podobě světelného signálu, který přitahuje kořist přímo k rozevírající se tlamě. Moderní genetické studie ukázaly, že tito symbionti mají výrazně zredukované genomy, což potvrzuje jejich dlouhodobou evoluční závislost na hostiteli.
Melanocetus johnsonii obývá hluboké vody světových oceánů a většinu času tráví v zónách, kam neproniká sluneční světlo. Jeho tělo je měkké a jen málo mineralizované, dutina tlamy a žaludek však dokážou pojmout i kořist větší, než je samotná ryba. Samice dorůstají jen několika centimetrů, ale délka není rozhodující. Klíčová je strategie maximální úspory energie a trpělivé čekání, dokud světelná návnada nepřiláká vhodnou kořist. Tento princip sdílí s dalšími zástupci čeledi Melanocetidae, přesto se druh M. johnsonii odlišuje jemnými znaky v pigmentaci a tvarech ploutví, jak popisují systematické studie.
Právě u hlubinných ďasů vědci v první polovině 20. století odhalili jeden z nejextrémnějších případů pohlavního dimorfismu. Charles Tate Regan tehdy popsal drobné samce přichycené na tělech samic, což otevřelo nové chápání jejich rozmnožování. U některých čeledí dochází k trvalé fúzi cévních systémů a k pohlavnímu parazitismu, zatímco u M. johnsonii má situace jiný průběh. Samci jsou miniaturní, mají zvětšený čich i zrak, ale návnadu nevytvářejí a na samice se připojují jen dočasně, bez srůstu tkání. To vysvětluje, proč jsou setkání pohlaví v rozlehlém prostoru hlubin mimořádně vzácná a proč zůstává mnoho detailů jejich reprodukce neznámých.
Živá pozorování tohoto druhu jsou naprosto výjimečná a proto nesmírně cenná. V listopadu 2014 pořídil tým MBARI v Monterey Bay první jasně zdokumentované video samice černého mořského ďábla v přirozené hloubce okolo šesti set metrů. Záběry ukazují predátora, který se vznáší v naprosté tmě, šetří každý pohyb a spouští světlovodnou nástrahu přesně ve chvíli, kdy se v okolí objeví kořist. Tento záznam se stal ikonou výzkumu hlubinných ryb a dodnes představuje referenční materiál chování druhu v přirozeném prostředí.
Ještě větší překvapení přinesl leden 2025, kdy byl černý mořský ďábel poprvé spatřen u hladiny u Kanárských ostrovů. Fotografie a krátké video z Tenerife ukazují jedince vystupujícího do vod, kde se běžně nevyskytuje. Vědci nabízejí několik hypotéz – od zdravotního oslabení přes vliv teplejších vodních mas až po plyn v trávicím traktu kořisti, který mohl rybu nadlehčit. Jisté je jen to, že takové setkání je naprosto neobvyklé a poskytuje nové poznatky o tom, co vydrží těla přizpůsobená obrovskému tlaku hlubin, pokud se náhle dostanou k hladině.
Z hlediska ochrany přírody je Melanocetus johnsonii zatím hodnocen jako druh málo dotčený, a to díky širokému rozšíření a minimálnímu cílenému lovu. Přesto odborníci upozorňují, že rostoucí zájem o hlubinnou těžbu a vedlejší úlovky průmyslových rybolovů mohou v budoucnu ohrožovat prostředí, na které jsou tito specialisté extrémně citliví. Proto je nutný dlouhodobý monitoring a obezřetnost při zavádění nových aktivit v temných pásech oceánu.
Příběh černého mořského ďábla připomíná, že oceány stále skrývají obrovské množství neznámého. Každé nové setkání, od legendárních záběrů MBARI až po nečekaný výskyt u Kanárských ostrovů, rozšiřuje naše vědomosti o fyziologii, chování i evoluci hlubinných predátorů. Vědcům to dává naději, že díky technickému pokroku a mezioborovému výzkumu bude možné lépe porozumět symbiotickému svitu, extrémním rozmnožovacím strategiím a energetice života v prostředí, kde je světlo vzácnější než zlato.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
