Když Charlie Chaplin v roce 1925 vypustil do světa film Zlaté opojení, nešlo jen o vizuální komedii s roztřeseným srubem visícím nad propastí. Šlo o první vážné varování: svět, kde o úspěchu nerozhoduje píle, ale náhoda, je systémově narušený. Jak napsal Theo Zenou ve svém komentáři pro server UnHerd.com, Chaplin „nebyl marxistou, ale hluboce věřil, že trh má sloužit člověku, ne člověk trhu.“ A právě v tom spočívá jeho prorocký význam. V éře rostoucí umělé inteligence, nezaměstnanosti a odosobnění pracovních vztahů Chaplinovo poselství neztrácí na síle. Naopak, jeho grotesky dnes působí jako dokumentární filmy z naší každodennosti.
Chaplinova díla, ať už jde o Moderní dobu, Diktátora nebo Monsieur Verdoux, vždy cílila do černého. Stroje požírající člověka, masy smýkané nezaměstnaností, cyničtí mocní bez tváře a charakteru. Sám Chaplin vyrůstal v londýnské bídě, matka skončila na psychiatrii, otec se o něj nezajímal. Tohle temné dětství se propsalo do každého gesta jeho postavy tuláka. A právě tento tulák s buřinkou, hůlkou a nezlomným šarmem se stal symbolem odporu vůči krutému a bezcitnému systému.
Amerika však Chaplina potrestala. Ve čtyřicátých letech se stal terčem FBI, která na něj vedla složku o více než 2 000 stránkách. McCarthyho výbor ho označil za „potenciálního komunistu“, a když se v roce 1952 pokusil vrátit do Spojených států, bylo mu odepřeno vízum. Exil ve Švýcarsku byl pro Chaplina důkazem, že země, kterou pomáhal kulturně formovat, ho vyměnila za ideologickou paranoiu. Přesto nikdy nepřijal marxistické dogma. Jeho ideálem byla společnost se silnou sociální ochranou, demokracií a důstojností pro každého. Byl inspirován Johnem Maynardem Keynesem, věřil v Rooseveltův New Deal a chtěl svět, kde „není svoboda, dokud někteří bojují o přežití“, jak citoval Zenou.
Film Moderní doba dnes působí jako záznam z Amazonu nebo přímý přenos z pracovních hal v Asii. Lidé připoutaní k pásu, kontrolovaní vteřinu po vteřině, degradovaní na pouhé šroubky ve stroji. V době, kdy umělá inteligence nahrazuje pracovní sílu, se Chaplinovy obavy z dehumanizace stávají realitou. A stejně tak prorocké působí jeho slavný projev z filmu Diktátor, v němž varuje před „stroji v lidských srdcích“ a vyzývá k bratrství, svobodě a rozumu. Zatímco politikové dnes hledají odpovědi v militarismu, restrikcích a neustálém růstu, Chaplin už dávno ukázal, že cesta vede skrze lidskost.
Psali jsme:
Chaplin nechtěl revoluci, chtěl reformu. Chtěl svět, kde kultura není nástrojem propagandy, ale svědomím společnosti. A právě to mu mocní nemohli odpustit. Dnes, kdy mladí lidé hledají smysl v práci bez jistoty a státy upřednostňují zisk před občanem, Chaplinovo varování zní znovu a naléhavě.
„Chaplin se nikdy neodklonil od amerických ideálů, jen jim připomněl jejich skutečný obsah,“ poznamenává Zenou.
Je načase Chaplina znovu slyšet. Ne jako komika, ale jako filozofa, který skrze smích křičel na svět: nezapomínejte, že jste lidé. Protože jakmile začne člověk sloužit trhu, a ne trh člověku, groteska se mění v tragédii.
(Pilař, UnHerd.com, obr.: aiko)
