Šalamounův chrám, známý též jako První chrám, zaujímá výsadní místo v dějinách židovského náboženství. Podle hebrejské Bible jej nechal vystavět král Šalomoun ve 10. století př. n. l. jako ústřední svatyni Jahvova kultu. Ačkoliv samotná stavba byla zničena babylónským králem Nabukadnezarem II. v roce 586 př. n. l., její popis přežil v biblických textech. Právě ty dnes slouží jako hlavní zdroj pro architektonické rekonstrukce chrámu. Nové analýzy však poukazují na to, že jeho architektonické uspořádání nebylo zcela originální. Naopak se výrazně inspirovalo egyptskými chrámy, zejména koncepcí takzvané „Svatyně svatých“.
„Svatyně svatých“ (hebrejsky Kódeš ha-kodašim) byla nejposvátnější místností chrámu, kde podle tradice přebývala Boží přítomnost (Šechina) a kam mohl jednou ročně vstoupit pouze velekněz při Jom kipur. Tento koncept se však překvapivě nápadně podobá tzv. „vnitřní svatyni“ (naos), kterou známe z mnoha egyptských chrámů, například v Karnaku, Luxoru či Edfu. Tam byla umístěna schránka s posvátnou sochou boha, přístupná pouze veleknězi a králi. I v Egyptě šlo o nejposvátnější a veřejnosti zcela zapovězené místo.
Egyptské chrámy měly přesně definovanou strukturu: vnější nádvoří pro lid, dále sloupová hala (hypostyl), posvátné předsálí a nakonec temná vnitřní svatyně, kam směl jen kněz a kam vstupovalo jen minimální světlo ideální pro udržení tajemství a mystéria. Totéž nalézáme v popisu Šalamounova chrámu, včetně cherubínů se zlatými křídly, kteří strážili svatyni. Egyptské chrámy rovněž používaly symbolická „křídla“ bohyní Eset a Nechbet k ochraně posvátných objektů. Opět zjevná paralela.
Podle biblické knihy Královské měl chrám tři hlavní části: předsíň (Ulam), hlavní síň (Hekal) a „Svatyni svatých“ (Debir). Tento trojčlenný plán zrcadlí egyptský vzor. Rozměry místností, jejich osová symetrie a hierarchické oddělení podle stupně posvátnosti připomínají egyptskou chrámovou architekturu více než syrsko-féničanský styl, který bývá běžně zmiňován jako inspirace pro Šalomounovu stavební činnost.
Navíc chrámové rituály v Jeruzalémě, včetně nošení Archy úmluvy na tyčích, zakrytí oltáře rouškou a zvláštní pravidla vstupu do svatyně, mají své obdoby v egyptském náboženství. V Egypte byl posvátný předmět, například socha boha, přenášen na nosítkách a zahalován, aby nebyl viděn nezasvěcenými. I izraelské „přikázání nezhlédnout Archu“ souvisí s podobným tabu známým z Egypta.
Otázkou zůstává, odkud se egyptský vliv v izraelské architektuře vzal? Existují dvě hypotézy:
1. Kulturní dědictví z Egypta – podle některých historiků nebyl „exodus“ Izraelitů z Egypta masovou migrací otroků, ale spíše odchodem elit, kněžských skupin nebo bývalé egyptské aristokracie. Tato skupina si mohla přinést náboženské a stavební tradice, které byly později zformovány do judaismu.
2. Politická a kulturní vazba Šalomouna na Egypt – Bible sama uvádí, že Šalomoun měl za manželku egyptskou princeznu, což naznačuje diplomatické vztahy s Egyptem. V takovém případě není překvapivé, že by stavební styl chrámu odpovídal egyptské tradici, tehdejší kulturní velmoci.
Psali jsme:
Zatímco samotný Šalamounův chrám nebyl nikdy s jistotou archeologicky lokalizován (dnešní Chrámová hora je z politických důvodů archeologicky nepřístupná), podobnosti s egyptskými chrámy nacházíme v jiných nalezištích. Například v izraelském Tell Arad byl objeven chrám s oddělenou svatyní a oltářem, silně připomínající egyptské vzory. Také výzdoba a symbolika, například použití palmových motivů a lvích těl, jsou prokazatelně egyptského původu.
Skutečnost, že Šalamounův chrám nesl znaky egyptské architektury a rituálů, má důležité důsledky:
• Judaismus nevznikl ve vakuu, ale jako produkt kulturních vlivů a synkretismu doby železné.
• Starozákonní monoteismus mohl být částečně ovlivněn egyptským Atonismem – pokusem o jediného boha za vlády Achnatona.
• Koncepce „Svatyně svatých“ není výlučně izraelská, ale vychází z širšího kulturního a náboženského kontextu starověkého Blízkého východu.
Stavební styl Šalamounova chrámu nebyl izolovaným izraelským výtvorem, ale důmyslným převzetím a adaptací vzorů, které měly svůj původ ve vyspělé egyptské náboženské tradici. Tato skutečnost vybízí k novému čtení starozákonních textů a hlubšímu porozumění historickému vývoji raného judaismu.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
