Ještě před šestnácti lety vědci netušili, že vůbec existovali. Dnes už vědí, že denisované obývali rozsáhlé oblasti Asie, dokázali přežívat vysoko v horách a křížili se s předky dnešních lidí. Nové nálezy navíc naznačují, že někteří z nich dosahovali překvapivě vysoké postavy.
V srpnu 2026 zveřejnil mezinárodní tým analýzu dvou kostí dolních končetin pocházejících z Tchajwanského průlivu. Podle jejich rozměrů mohl jeden jedinec měřit přibližně 180 centimetrů a vážit 83 kilogramů, druhý dokonce 190 centimetrů a 91 kilogramů. Jde o odhady založené na neúplných kostech, nikoli o přímá měření celé kostry. Výsledky zatím nebyly nezávisle recenzovány, přesto představují významný nový pohled na jednu z nejzáhadnějších lidských populací pravěku.
Denisované vstoupili do vědeckého povědomí v roce 2010. Genetici tehdy analyzovali DNA z drobného článku prstu nalezeného v Denisově jeskyni na sibiřském Altaji. Ukázalo se, že nepatřil neandertálci ani anatomicky modernímu člověku, ale dosud neznámé lidské vývojové linii. Dlouhá léta měli vědci k dispozici pouze několik zubů, fragmentů kostí a čelisti. Jejich skutečná podoba proto zůstávala téměř neznámá.
Výrazný průlom přišel v roce 2025. Analýza starověkých bílkovin a mitochondriální DNA propojila denisovany s mohutnou lebkou nalezenou roku 1933 poblíž čínského Charbinu. Lebka, která byla desítky let ukryta před veřejností, patří jedinci starému nejméně 146 tisíc let. Má výrazné nadočnicové oblouky a velkou mozkovnu, velikostí srovnatelnou s moderními lidmi.
Další překvapení přinesly kosti vytažené z mořského dna mezi Tchaj-wanem a pevninskou Čínou. Zachovaly se části stehenní a holenní kosti označené Penghu 2 a Penghu 3. Rozbor starověkých bílkovin je podle autorů nové studie přiřadil k denisovanské linii. Obě kosti patří mezi nejmohutnější známé pozůstatky dolních končetin pravěkých zástupců rodu Homo.
Jejich stáří je však nutné hodnotit opatrně, protože přesné místo nálezu na mořském dně není známo. Holenní kost Penghu 3 byla radiokarbonově datována přibližně do doby před 45 tisíci lety. Paleontologové současně upozorňují, že dva velcí jedinci ještě nedokazují, že všichni denisované byli obři. Také mezi dnešními lidmi existují výrazné rozdíly ve výšce a tělesné stavbě.
Další překvapivé důkazy pocházejí z jeskyně Baishiya na Tibetské náhorní plošině v nadmořské výšce přibližně 3280 metrů. Výzkum publikovaný v roce 2024 v časopise Nature ukázal, že denisované tuto oblast obývali opakovaně od doby před nejméně 160 tisíci lety až do pozdního pleistocénu. V jeskyni byly nalezeny tisíce zvířecích kostí. Patřily horským ovcím, divokým jakům, koním, gazelám, ale také srstnatým nosorožcům a velkým šelmám včetně hyen.
Na řadě kostí vědci objevili zářezy po kamenných nástrojích a stopy rozbíjení kvůli získávání morku. Některé kosti samotní denisované upravovali na jednoduché nástroje. Nálezy tak ukazují, že dokázali využívat velmi široké spektrum živočišných zdrojů v náročném horském prostředí.
Nová srpnová analýza holenní kosti z Tchajwanského průlivu přinesla další poznatek. Izotopové složení kostního kolagenu naznačuje, že tento jedinec získával značnou část bílkovin ze živočišné potravy. Není však správné tvrdit, že všichni denisované byli výhradními masožravci nebo že právě masitá strava způsobila jejich vysoký vzrůst. O rostlinné složce jejich jídelníčku zatím víme příliš málo.
Denisované sice jako samostatná lidská populace vymizeli, geneticky však úplně nezanikli. Když se předkové dnešních lidí šířili Asií, s denisovany se opakovaně setkávali a měli s nimi potomky. Část jejich DNA se proto dostala do genomu moderního člověka.
Nejvýraznější denisovanské dědictví nacházíme u některých populací jihovýchodní Asie a Oceánie. Obyvatelé Papuy-Nové Guineje a některé filipínské skupiny mají v genomu několik procent denisovanského původu. Studie z roku 2021 dokonce ukázala, že filipínští Ayta Magbukon nesou více takového genetického dědictví než dříve zkoumané papuánské populace.
Ještě pozoruhodnější je konkrétní genetická výhoda, kterou denisované pravděpodobně předali předkům dnešních Tibeťanů. Jde o variantu v oblasti genu EPAS1, který se podílí na reakci organismu na nedostatek kyslíku. U tibetských populací je spojena s účinnějším přizpůsobením životu ve vysokých nadmořských výškách a s regulací hladiny hemoglobinu.
Výzkum publikovaný roku 2014 v Nature ukázal, že tato genetická varianta pochází od denisovanů nebo jejich velmi blízkých příbuzných. Další studie potvrdily, že ji přírodní výběr v tibetských populacích výrazně zvýhodnil. Neznamená to, že by Tibeťané zdědili od denisovanů odlišné plíce nebo že by jejich vysokohorské schopnosti závisely pouze na jediném genu. Převzatá genetická varianta však představuje mimořádný příklad toho, jak dávné křížení různých lidských populací ovlivňuje biologii současného člověka.
Denisované tedy nebyli neúspěšnou slepou uličkou evoluce. Dokázali přežívat v různých částech Asie, od chladných vysokohorských oblastí až po níže položené krajiny na jihu kontinentu. A přestože jejich samostatná populace dávno zmizela, část jejich dědictví pokračuje v živých lidech.
Když dnes Tibeťan zvládá život ve výšce několika tisíc metrů, podílí se na jeho přizpůsobení také genetická stopa po dávných lidech, kteří obývali Asii před desítkami tisíc let.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. bioRxiv – Denisovan leg bones from Taiwan reveal large body size; 2. Habitat and feeding ecology of a Denisovan from Late Pleistocene Taiwan; 3. Cell / PubMed – The proteome of the late Middle Pleistocene Harbin individual; 4. Nature – Middle and Late Pleistocene Denisovan subsistence at Baishiya Karst Cave; 5. John Hawks – Legs of the last Denisovans
