1. „Je stejně špatné dávat těm, kdo si to nezaslouží, jako nedávat těm, kdo to potřebují.“
Tato věta odhaluje starou pravdu o spravedlnosti. Nejde jen o to být štědrý, ale být i moudrý v tom, komu dáváme. Dobrota bez rozvahy může působit stejně velkou újmu jako lhostejnost.
2. „Zlo je pro otroky, zatímco ctnost náleží svobodným.“
Zde Sókratés spojuje morálku se svobodou. Zlý člověk je v podstatě nesvobodný, zotročen svými vášněmi, slabostmi a nevědomostí. Svoboda bez ctnosti je iluze.
3. „Dobrému člověku se nemůže stát nic zlého, ať je živý či mrtvý.“
Nejde o to, že se dobrý člověk neocitne v těžkostech. Jde o to, že jeho nitro zůstává nezranitelné – že svou morální celistvost nedává v sázku ani ve zlu, ani ve smrti.
4. „Běda těm, kdo nevědí, že nevědí to, co nevědí.“
Ironická a hluboká výpověď o lidské domýšlivosti. Skutečný problém není nevědomost, ale neochota ji přiznat. Teprve vědomí vlastní neznalosti otevírá cestu k moudrosti.
5. „Prázdné pytle nafukuje vítr, a hlupáky pýcha.“
Tento aforismus bije do největší lidské slabosti – domýšlivosti bez podstaty. Mnozí hlasití lidé mají prázdný obsah, stejně jako pytel, který dělá rámus jen proto, že nic nenese.
6. „Lepší je se učit pozdě než se nenaučit nikdy.“
Nikdy není pozdě začít. Moudrý člověk nehledí na věk, ale na ochotu růst. Učení je život – a vzdělání není cíl, ale cesta.
7. „Jiní žijí, aby jedli. Já jím, abych žil.“
Život bez míry a střídmosti ztrácí hloubku. Tato věta připomíná, že potřeby nesmí ovládnout duši – a že jídlo, majetek či sláva jsou jen prostředky, nikoli účel.
8. „Existuje jen jedno dobro – poznání, a jedno zlo – nevědomost.“
Pro Sókrata je poznání nejvyšší morální hodnotou. Ne proto, že činí člověka chytřejším, ale protože ho činí lepším. Každý špatný čin je jen důsledkem nepochopení dobra.
9. „Buď laskavý, každý člověk, kterého potkáš, svádí těžký boj.“
Jeden z nejhumánnějších výroků v dějinách myšlení. Moudrost tu splývá s empatií. Nikdy nevíš, co druhý prožívá. Proto vol slova, která léčí, nikoliv zraňují.
10. „Ten, kdo není spokojen s tím, co má, nebude spokojen ani s tím, po čem touží.“
Touha po víc není vždy cestou k naplnění. Sókratés připomíná, že štěstí není o dosažení všeho, ale o pokoře k tomu, co již máme. Kdo neumí žít teď, nebude umět žít ani zítra.
Těchto deset vět je jako mapa. Nenutí nás jít konkrétní cestou, ale ukazují směr. Sókratés nás nenaučil, co si myslet, ale jak myslet. A právě to je dar, který přetrvává tisíciletí. Tichý hlas moudrosti, který šeptá „Poznej sám sebe.“
(Pilař, prvnizpravy.cz, obr. aiko)
