Na pomezí severního Španělska a jihozápadní Francie, především v oblasti Pyrenejí, se dodnes mluví jazykem, který nemá v Evropě obdoby. Jmenuje se euskara a lingvisté jej označují jako jazykový izolát. Ne proto, že by byl okrajový nebo mladý, ale proto, že jej nelze přiřadit k žádné známé jazykové rodině. Zatímco téměř všechny ostatní evropské jazyky patří do indoevropské skupiny, ať už jde o jazyky řecké, románské, slovanské nebo germánské, baskičtina stojí zcela stranou.
Její původ zůstává nejasný. Neexistují spolehlivé důkazy, které by ji spojovaly s jakýmkoli starověkým jazykem známým z písemných památek. Někteří badatelé se domnívají, že Baskové mohou být potomky nejstarších obyvatel Evropy z doby dávno před příchodem Keltů a Římanů. Jazyk, který používají, by pak představoval poslední živou stopu světa, jehož kultury a řeč zanikly beze stopy v dějinách. Euskara tak nepůsobí jako výsledek migrací či dobývání, ale spíše jako pozůstatek velmi hluboké vrstvy evropské minulosti.
Samotní Baskové nazývají svou zemi výrazem euskal herria, tedy „země baskického jazyka“. Tento pojem jasně ukazuje, jak ústřední roli jazyk v jejich identitě hraje. V baskičtině se Španělsko nazývá espainia a Francie frantzia, avšak samotné slovo euskara nepřipomíná žádný jiný jazyk světa. Odlišná je její gramatika, způsob tvoření vět i práce s čísly. Jazyk funguje na principech, které jsou pro mluvčí ostatních evropských jazyků nezvyklé a často obtížně pochopitelné.
Zatímco mnoho menších jazyků v průběhu staletí zaniklo, baskičtina přežila díky mimořádné kulturní vytrvalosti svých mluvčích. Nebyla opuštěna ani v obdobích silného politického tlaku a jazykové unifikace. V moderní době navíc zažila výraznou renesanci. Dnes je oficiálním jazykem v autonomním baskickém regionu, vyučuje se ve školách, používá se v médiích i ve veřejné správě. Aktivně jí hovoří více než sedm set tisíc lidí a další ji ovládají pasivně.
Navzdory tomuto oživení zůstává euskara pro vědu záhadou. Lingvisté se opakovaně pokoušeli nalézt její vzdálené příbuzné v Evropě, na Kavkaze i v severní Africe, avšak bez přesvědčivých výsledků. Jazyk nemá doložené předky ani sesterské jazyky. V evropském kontextu je naprosto osamocený, jako by se vynořil z dávno zapomenuté kapitoly lidských dějin a náhodou přežil až do současnosti.
Baskičtina tak není pouze nástrojem každodenní komunikace. Představuje živý důkaz toho, že evropské dějiny nezačínají u Řeků a Římanů. Připomíná, že ještě před vznikem civilizací, které dnes považujeme za základ evropské kultury, existovaly jiné světy a jiné jazyky. V případě Basků se jejich hlas neztratil a i po tisících let je stále slyšet v údolích Pyrenejí.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
