Na pomezí severního Španělska a jihozápadní Francie, především v oblasti Pyrenejí, se dodnes mluví jazykem, který nemá v Evropě obdoby. Jmenuje se euskara a lingvisté jej označují jako jazykový izolát. Ne proto, že by byl okrajový nebo mladý, ale proto, že jej nelze přiřadit k žádné známé jazykové rodině. Zatímco téměř všechny ostatní evropské jazyky patří do indoevropské skupiny, ať už jde o jazyky řecké, románské, slovanské nebo germánské, baskičtina stojí zcela stranou.


Samotní Baskové nazývají svou zemi výrazem euskal herria, tedy „země baskického jazyka“. Tento pojem jasně ukazuje, jak ústřední roli jazyk v jejich identitě hraje. V baskičtině se Španělsko nazývá espainia a Francie frantzia, avšak samotné slovo euskara nepřipomíná žádný jiný jazyk světa. Odlišná je její gramatika, způsob tvoření vět i práce s čísly. Jazyk funguje na principech, které jsou pro mluvčí ostatních evropských jazyků nezvyklé a často obtížně pochopitelné.


Navzdory tomuto oživení zůstává euskara pro vědu záhadou. Lingvisté se opakovaně pokoušeli nalézt její vzdálené příbuzné v Evropě, na Kavkaze i v severní Africe, avšak bez přesvědčivých výsledků. Jazyk nemá doložené předky ani sesterské jazyky. V evropském kontextu je naprosto osamocený, jako by se vynořil z dávno zapomenuté kapitoly lidských dějin a náhodou přežil až do současnosti.

Baskičtina tak není pouze nástrojem každodenní komunikace. Představuje živý důkaz toho, že evropské dějiny nezačínají u Řeků a Římanů. Připomíná, že ještě před vznikem civilizací, které dnes považujeme za základ evropské kultury, existovaly jiné světy a jiné jazyky. V případě Basků se jejich hlas neztratil a i po tisících let je stále slyšet v údolích Pyrenejí.