Hammurabi je historiky považován za prvního skutečného zákonodárce lidstva. Ne proto, že by byl prvním vládcem, který vydával příkazy, ale proto, že jeho zákony tvořily ucelený, systematický a veřejně vyhlášený právní řád, podle něhož se řídila celá společnost starověkého Babylónu. Hammurabi vládl v 18. století před naším letopočtem v Mezopotámii, v oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris, a dokázal z původně regionální moci vybudovat silnou říši, kterou spojil nejen vojensky, ale především právně. Právo v jeho pojetí nebylo soukromou záležitostí vládce, ale závazným rámcem pro všechny vrstvy obyvatelstva.
Základem jeho odkazu je takzvaný zákoník Hammurabiho, soubor téměř tří set paragrafů, které upravovaly vztahy mezi lidmi, postavení státu, odpovědnost úředníků, rodinné právo, obchod, lékařství i trestní odpovědnost. Text byl vytesán do čedičové stély a vystaven na veřejném místě, aby se s ním mohl seznámit každý, kdo uměl číst. Už samotný tento akt byl na svou dobu revoluční. Zákon nebyl tajným nástrojem moci, ale oficiálně vyhlášeným pravidlem, na které se mohl odvolat i obyčejný člověk.
Zvláštní důraz kladl Hammurabi na čest soudního systému. Úplatkářství a křivá výpověď byly považovány za smrtelné hříchy, které podkopávaly samotné základy společnosti. Tento princip přetrval i u pozdějších vládců v oblasti Perské říše. Známý je případ perského krále Kambýsa, který nechal soudce jménem Sisamnes za přijetí úplatku popravit, stáhnout z kůže a jeho kůží potáhnout soudcovský trůn. Hammurabiho pojetí práva tak přežívalo dlouho po jeho smrti a ovlivnilo právní kulturu celého Předního východu.
Tresty byly odstupňované podle závažnosti činu i společenského postavení. Hrozba vůči jinému člověku mohla být potrestána několika ranami bičem, těžké ublížení na zdraví desítkami až stovkami ran. Opakované provinění vedlo k označení pachatele za nenapravitelného zločince, což znamenalo trest smrti. Spravedlnost byla formálně stejná pro všechny, avšak její dopady se lišily podle postavení obviněného i oběti.
Zákoník se podrobně věnoval i lékařům a veterinářům, což svědčí o vysoké úrovni organizace společnosti. Lékař byl povinen léčit, ale nesl plnou odpovědnost za výsledek. Pokud pacient po operaci zemřel nebo oslepl, byl lékař potrestán useknutím ruky. Současně však existoval promyšlený systém odměn, který zohledňoval majetkové poměry pacienta. Bohatý statkář zaplatil lékaři odměnu odpovídající hodnotě dobytka, významný hodnostář ještě více, zatímco chudí platili jen zlomek této částky. Lékařská péče tak byla povinná, ale ekonomicky diferencovaná, což je na svou dobu překvapivě moderní princip.
Postavení žen v Hammurabiho zákoníku bylo výrazně podřízené. Právo je chránilo jen omezeně a často přenášelo odpovědnost za jejich jednání na otce nebo manžela. Zvlášť kruté byly zákony týkající se sexuálních deliktů. V případech znásilnění se neřešila psychická újma oběti, ale sociální a majetkové důsledky pro rodinu. Těhotenství, potrat či zpochybnění otcovství byly trestány smrtí, a to nejen u ženy, ale i u jejích blízkých.
Přesto nelze Hammurabiho redukovat jen na symbol krutosti. V kontextu své doby vytvořil právní systém, který byl předvídatelný, strukturovaný a do značné míry racionální. Jeho zákony ovlivnily perské, asyrské i další starověké říše a staly se jedním ze základů vývoje práva jako takového. Řekové se později vydali vlastní cestou, ale většina starověkých civilizací z Hammurabiho odkazu čerpala.
Paradoxem, který přetrvává dodnes, je skutečnost, že i ty nejpřísnější zákony byly často porušovány těmi nejmocnějšími. Hammurabiho zákoník měl zajistit spravedlnost pro všechny, realita však ukazovala, že síla a postavení dokázaly zákon obejít. Právě v tomto bodě je jeho odkaz až znepokojivě aktuální. I po téměř čtyřech tisíciletích platí, že zákony jsou psány jako ideál, zatímco jejich skutečné uplatňování závisí na moci těch, kteří je mají dodržovat.







