Vysoko nad vyprahlými pláněmi starověké Persie se do kolmé skalní stěny zařezává monument, který ani po tisíciletích neztratil schopnost vyvolávat respekt. Hrobka krále Xerxa I., jednoho z nejmocnějších vládců achaimenovské říše v pátém století před naším letopočtem, nebyla ukryta v zemi ani zakryta kamennou mohylou. Byla vytesána přímo do živé skály v lokalitě Naqsh e Rustam nedaleko Persepolis a umístěna tak vysoko, aby ji bylo možné vnímat jako součást samotného nebe nad perskou krajinou.
Volba kolmé skalní stěny nebyla náhodná ani praktická. Šlo o vědomý symbol. Hrobka umístěná vysoko nad zemí měla dávat najevo, že král stojí nad běžným světem. Kdo se pohyboval po pláních pod skalou, musel vzhlížet vzhůru. A právě tento pohled byl součástí sdělení. Moc přichází shora a zůstává i poté, co panovník opustí svět živých.
Stejně fascinující jako symbolika je technické provedení celé stavby. Vytesat takto rozsáhlé a přesné reliéfy do tvrdé skály ve značné výšce vyžadovalo dokonalé plánování, zkušenost a disciplínu. Každý úder nástroje byl definitivní a jakákoli chyba by zůstala navždy viditelná. Přesto si dílo uchovalo vyvážené proporce a čitelné detaily i po více než dvou tisících letech vystavení slunci, větru a času.
Právě v tom spočívá síla tohoto tichého monumentu. I dnes působí dojmem, že nebyl určen pouze minulosti. Je varováním i poselstvím zároveň. V dávné Persii nebyla smrt pádem do zapomnění. Byla povznesením ke skále, k nebi a k představě věčnosti, která měla přetrvat déle než jakákoli říše.







