V populární představě tlumič promění výstřel v sotva slyšitelné pufnutí, jak to známe z filmů o agentech. Tento obraz je však daleko od reality. Tlumič, přesněji řečeno suppressor, výstřel nikdy zcela neutiší, může jej však podstatně ztlumit a změnit jeho charakter. Historie zařízení sahá do počátku dvacátého století, kdy americký vynálezce Hiram Percy Maxim v roce 1909 patentoval systém odvádějící horké plyny z hlavně do sérií komor s přepážkami. Maxim původně vyvíjel tlumiče pro průmyslové stroje a později stejný princip aplikoval na střelné zbraně. Název Silencer se stal běžným pojmem a dodnes se objevuje i v názvu firmy Maxim Silencer Company, ačkoli technicky jde o obchodní označení.
Zvuk výstřelu je výsledkem několika zároveň působících jevů. Prvním je mechanický hluk zbraně, tedy zvuk pohybu závěru, natahování pružiny nebo zasunutí náboje do komory. Tento zvuk je slyšitelný, ale oproti dalším zdrojům relativně slabý a prakticky se nezmenší samotným tlumičem. Druhým zdrojem je balistické prasknutí, rázová vlna vznikající tehdy, když střela překročí rychlost zvuku. Protože toto prasknutí vzniká mimo hlaveň, tlumič ho neodstraní. Jedinou cestou, jak balistickému prasknutí předejít, je použít subsonické střelivo, které letí pomaleji než zvuk. Třetím a nejhlasitějším zdrojem je expanze plynů v okamžiku vyhoření střelného prachu a jejich prudký výstup z ústí hlavně. Právě proti tomuto impulzu je tlumič nejúčinnější.
Princip tlumiče lze přirovnat k automobilovému výfuku. Uvnitř zařízení se nacházejí komory a přepážky, které zpomalují proud horkých plynů a dávají jim prostor k postupné expanzi. Tím se snižuje tlak a teplota při jejich výstupu, což vede k oslabení akustického impulsu. Kvalitní moderní tlumiče mohou podle konstrukce, zbraně a typu náboje snížit hladinu zvuku o desítky decibelů, typicky v rozmezí přibližně patnáct až čtyřicet decibelů. Protože decibelová stupnice je logaritmická, pokles o třicet decibelů znamená výrazné zmenšení vnímané hlasitosti, ačkoli zvuk zůstane slyšitelný.
Pro představu se neutišená puška může pohybovat přes sto šedesát decibelů, tedy v úrovni srovnatelné s proudovým motorem při startu v bezprostřední blízkosti. S použitím tlumiče klesá hladina například na sto třicet nebo sto dvacet decibelů, tedy do oblastí hlučnosti, které stále mohou být pro lidské ucho škodlivé bez ochrany. U některých malorážek, zejména při kombinaci dlouhé hlaveň, kvalitní tlumič a subsonických nábojů, může hladina klesnout pod sto deset decibelů, což subjektivně připomíná méně intenzivní hluk, avšak stále jde o zvuk, který je v tichém prostředí dobře rozpoznatelný.
Z toho také plyne časté tvrzení, že jedině malorážka .22 LR může být skutečně tichá. Není to žádné kouzlo náboje, ale fyzika. Náboje .22 LR používají malé množství střelného prachu, produkují relativně málo plynů a mnoho subsonických variant má rychlost pod rychlostí zvuku, takže nevzniká balistické prasknutí. Pokud taková střela vystřelená z dlouhé hlavně projde kvalitním tlumičem, výsledný zvuk může být překvapivě nenápadný, nikdy však úplně nevyprchá. V tichém prostředí bude výstřel rozpoznatelný i přes výrazné ztlumení.
U větších ráží, jako jsou pistole 9 mm nebo pušky ráže 5.56 mm, je ale objem plynu mnohem větší. To omezuje účinnost tlumiče, protože i když tlumič ztlumí akustický impuls na konci hlavně, celková hladina zvuku zůstává často nad hranicí bezpečné expozice. Navíc u revolverů uniká část plynů kolem prostoru mezi válcem a hlavní, což tlumičům výrazně ubírá na efektivitě. Z tohoto důvodu jsou tlumiče běžně používány především na samonabíjecích pistolích a dlouhých zbraních s uzamčeným závěrem.
Kromě snížení hlučnosti přináší tlumič střelci i další výhody. Menší prudkost výbuchu plynů znamená snížení zpětného rázu a oslabení záblesku na ústí hlavně, což usnadňuje kontrolu zbraně při rychlé střelbě. Tlumič rovněž snižuje akustickou zátěž pro okolí, což má praktický význam na výcvikových střelnicích, u policejních jednotek a při vojenském nasazení. V řadě zemí, například ve Skandinávii a v některých státech USA, se tlumiče běžně používají jako ochrana sluchu při sportovní střelbě. Jinde, například ve Spojeném království nebo v České republice, podléhá jejich použití přísnému povolovacímu režimu.
Mýtus filmového ticha tak nesedí s fyzikální realitou. Skutečné umlčení výstřelu by vyžadovalo kombinaci několika faktorů: zbraň s uzavřeným systémem plynů, použití subsonického střeliva a konstrukci, která minimalizuje jakékoli netěsnosti. Takové technické řešení je možné pouze u speciálních konstrukcí a v praktickém běžném použití se mu nelze dostatečně přiblížit. Běžný tlumič pracuje na principu řízení expanze plynů a jeho úkolem je snížit hlučnost natolik, aby byla střelba snesitelná a kontrolovatelná, nikoli ji zcela eliminovat.
Z hlediska zdraví je význam tlumiče zřejmý. Každé snížení hladiny o tři decibely odpovídá přibližně polovičnímu energetickému zatížení ucha, a proto i částečné ztlumení výrazně snižuje riziko trvalého poškození sluchu. Tlumiče nejsou kouzelným nástrojem, který by odstranil zvuk výstřelu, ale jsou užitečným technickým prostředkem, který z výstřelu dělá méně škodlivý a lépe ovladatelný akustický jev. Kdo zná jejich princip, chápe, že nejde o konspirační pomůcku ticha, ale o praktické řešení pro bezpečnost a komfort střelby.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
