Když se řekne jedovaté zvíře, většině lidí naskočí had, štír nebo exotická ryba. Žába si v tomhle seznamu obvykle vyslouží roli neškodného tvora, který maximálně klouže po kamenech u tůně. Jenže právě v suchých lesích severovýchodní Brazílie narazila věda na realitu, která tuhle představu rozbíjí. Malá zelená rosnička s krkolomným názvem Corythomantis greeningi předvedla v roce 2015 chování, které dosud nikdo u obojživelníků nepozoroval. Místo útěku nebo předstírání mrtvoly zaútočila. A ne kousnutím, ale hlavou.
Brazilský biolog Carlos Jared tehdy žábu opatrně vzal do ruky při terénním výzkumu. Zvíře vtáhlo horní pysk, odkrylo drobné kostěné trny na lebce a prudce jimi udeřilo do jeho kůže. Nebyla to náhoda ani obranný pohyb bez následků. Bolest, kterou vědec popsal, připomínala pocit tekutého ohně a trvala celé hodiny. Teprve následná laboratorní analýza ukázala, že nejde jen o mechanické poranění. Tyto trny jsou propojené se žlázami produkujícími jed, který se při úderu dostane přímo do rány. Žába si z hlavy doslova udělala injekční nástroj.
Ještě znepokojivější je srovnání síly toxinu. U Corythomantis greeningi se ukázalo, že jed má přibližně dvojnásobnou účinnost oproti jedu brazilské zmije rodu Bothrops, která patří k obávaným hadům Jižní Ameriky. A tím to nekončí. V téže oblasti žije příbuzný druh Aparasphenodon brunoi, jehož toxiny jsou podle laboratorních testů až mnohonásobně silnější. Jinými slovy v lese se pohybují žáby, jejichž obranný arzenál by mohl v extrémním případě ohrozit i větší živočichy. Přesto o nich místní lidé i turisté často nemají tušení, protože na první pohled působí nenápadně a klidně.
Proč se takový mechanismus vůbec vyvinul. Odpověď nabízí prostředí, ve kterém tyto žáby žijí. Suché lesy a skalnaté oblasti nejsou bezpečné útočiště s dostatkem vody a úkrytů. Žába zde nemůže spoléhat na rychlý únik do jezírka ani na maskování v bujné vegetaci. Evoluce tedy sáhla k nečekanému řešení. Místo pasivní obrany přišla aktivní konfrontace. Hlavu, která bývá u obojživelníků spíše zranitelnou částí těla, proměnila příroda v tvrdý beranidlový štít se skrytými hroty. Tichý tvor se v jediném okamžiku mění v protivníka, který dokáže útočníka nejen odradit, ale i bolestivě potrestat.
Z vědeckého hlediska je objev jedovatých žab zásadní. Dosud se mělo za to, že obojživelníci jsou nanejvýš toxičtí při dotyku kůže, nikoli schopní jed aktivně vstřikovat. Tento případ mění učebnice zoologie a otevírá otázky, kolik podobných mechanismů v přírodě ještě přehlížíme jen proto, že se díváme stereotypně. Ukazuje se také, že nebezpečí nemusí být vždy spojené s agresivním predátorem. Někdy stačí malá zelená žába, která vypadá spíš jako roztomilý symbol pralesa.
Pro člověka je to nepříjemné, ale zároveň poučné zjištění. V tropických oblastech se často mluví o hadech a pavoucích, ale málokdo by čekal, že i zdánlivě nevinný obojživelník může způsobit vážné zdravotní potíže. Vědci proto dnes varují terénní pracovníky i turisty, aby se vyhýbali manipulaci s neznámými druhy. Nejde o šíření paniky, ale o připomínku, že příroda si vystačí bez lidských představ o tom, co je bezpečné a co ne.
Příběh brazilských jedovatých žab je zároveň hezkým příkladem toho, jak málo toho o světě kolem sebe skutečně víme. V době satelitů a genetických laboratoří se může zdát, že už nás nemá čím překvapit. Pak přijde drobná rosnička, která místo kvákání rozdává jedovaté rány hlavou a připomene, že i v 21. století má příroda v rukávu dost nečekaných triků. A že někdy jsou právě ti nejtišší obyvatelé lesa těmi, na které je lepší si nesahat.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
