Když se obyvatelé vesnic v okolí jezera Nyos 21. srpna 1986 ukládali ke spánku, nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží katastrofa. V krajině severozápadního Kamerunu panoval obvyklý večerní klid. Hluboké jezero obklopené zelenými kopci vypadalo stejně jako každý jiný den. Jenže pod jeho hladinou se po dlouhou dobu hromadilo obrovské množství oxidu uhličitého. A právě té noci se voda proměnila ve smrtící past.
Následující ráno se některé vesnice probudily do děsivého ticha. Na cestách, v domech i na polích leželi mrtví lidé a hospodářská zvířata. Ti, kteří přežili, často nedokázali vysvětlit, co se stalo. Nebyla slyšet žádná mohutná exploze, neprohnala se tudy ničivá bouře a domy zůstaly stát. Katastrofa přišla v podobě plynu, který nebylo možné vidět ani cítit.
Jezero Nyos leží v oblasti sopečného původu. Voda vyplňuje hlubokou prohlubeň vzniklou dávnou vulkanickou činností. Oxid uhličitý z podzemních geologických zdrojů postupně pronikal do jeho spodních vrstev, kde se pod vysokým tlakem rozpouštěl. Podobně jako plyn zůstává uzavřený v neotevřené lahvi perlivé vody, mohl se i v hlubinách jezera dlouho hromadit, aniž by se na hladině dělo něco nápadného.
Rozhodující roli sehrála zvláštní stavba jezera. Jeho hluboká voda se běžně nepromíchávala s vodou u hladiny. Oxid uhličitý proto nemohl postupně unikat do ovzduší a jeho koncentrace rostla. Čím déle tento stav trval, tím větší zásobu plynu jezero ukrývalo.
V srpnu 1986 se však rovnováha náhle porušila. Přesný spouštěč není dodnes s jistotou znám. Vědci uvažovali o sesuvu půdy do jezera, změnách teploty vody nebo jiném narušení hlubších vrstev. Jakmile se část vody nasycené oxidem uhličitým dostala vzhůru, pokles tlaku umožnil plynu začít prudce unikat. Vznikající bubliny vytlačovaly další vodu k hladině a proces se rychle zesiloval.
Odborníci pro tento jev používají označení limnická erupce. Na rozdíl od klasického sopečného výbuchu při ní nemusí vystupovat žhavá láva ani sopečný popel. Nebezpečí spočívá v náhlém uvolnění obrovského množství rozpuštěného plynu z hluboké vody.
Nad jezerem se vytvořil mrak oxidu uhličitého, který se začal šířit okolní krajinou. Tento plyn je těžší než běžný vzduch, a proto se za vhodných podmínek může držet při zemi a stékat do níže položených míst. V členitém terénu kolem Nyosu se tak nebezpečná koncentrace dostala do údolí a vesnic, jejichž obyvatelé neměli prakticky žádnou možnost včas rozpoznat hrozbu.
Oxid uhličitý není jedovatý stejným způsobem jako například kyanid. Ve vysoké koncentraci však vytlačuje kyslík ze vzduchu a zároveň sám způsobuje závažné poruchy dýchání a vědomí. Člověk může velmi rychle ztratit schopnost uniknout. Mnozí obyvatelé postižené oblasti byli navíc zasaženi během spánku.
Rozsah katastrofy byl ohromující. Nejčastěji uváděné odhady hovoří přibližně o 1700 až 1800 mrtvých a tisících uhynulých zvířat. Některé vesnice byly téměř vylidněny. Záchranáři nacházeli přeživší, kteří byli v bezvědomí nebo trpěli vážnými zdravotními následky. Pro místní obyvatele bylo zvlášť děsivé, že neviděli žádného nepřítele ani zjevnou přírodní sílu, která by takovou tragédii způsobila.
Zpočátku se objevovala nejrůznější vysvětlení. Uvažovalo se o otravě, sopečných plynech i záhadné epidemii. Teprve vědecký výzkum postupně odhalil, že hlavní příčinou bylo prudké uvolnění oxidu uhličitého z jezera. Katastrofa tak zásadně změnila pohled na bezpečnost některých hlubokých sopečných jezer.
Nyos přitom nebyl úplně prvním varováním. Už v roce 1984 došlo v Kamerunu k podobné události u jezera Monoun, při níž zahynulo 37 lidí. Tehdy však tragédie nepřitáhla takovou mezinárodní pozornost. Teprve katastrofa u Nyosu ukázala, jak ničivý může tento vzácný přírodní jev být.
Po tragédii začali vědci hledat způsob, jak zabránit dalšímu hromadění plynu. Řešením se staly speciální odplyňovací trubky vedoucí do hlubších vrstev jezera. Jakmile se voda bohatá na oxid uhličitý dostane potrubím vzhůru, plyn se z ní uvolňuje kontrolovaně. Proud bublin pak pomáhá vytlačovat další vodu, takže systém může fungovat bez nepřetržitého výkonného čerpání.
První takové zařízení bylo u Nyosu uvedeno do provozu v roce 2001 a později přibyly další odplyňovací trubky. Cílem bylo postupně snížit množství rozpuštěného oxidu uhličitého na bezpečnější úroveň. Vědci zároveň sledují chemické složení vody a stav jezera, protože samotné odplynění neznamená, že lze přírodní procesy navždy ignorovat.
Kromě samotného plynu upozornila katastrofa ještě na další riziko. Jezero zadržuje přírodní hráz tvořená sopečnými horninami. Odborníci proto zkoumali také její stabilitu, protože případné protržení by mohlo ohrozit obyvatele níže položených oblastí záplavovou vlnou. Nyos se tak stal místem, kde bylo nutné řešit hned několik různých přírodních nebezpečí.
Příběh jezera Nyos je mimořádný právě tím, jak nenápadně katastrofa vznikala. Po celé roky se hluboko pod klidnou hladinou hromadil plyn, který nikdo z obyvatel okolních vesnic nemohl pozorovat. Pak během jediné noci unikl a změnil život celého regionu. Tragédie z roku 1986 dnes patří k nejznámějším příkladům vzácného přírodního jevu, který věda dokáže vysvětlit, sledovat a do značné míry také omezovat.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
