Na počátku příběhu válečných psů nestála zbraň ani rozkaz ale pozorování a vytrvalost. Ve skotském Carnoustie žil před první světovou válkou muž který se rozhodl dokázat že nejlepší přítel člověka patří i tam kde rozhodují vteřiny a odvaha. Podplukovník Edwin Hautenville Richardson nepovažoval psy za pouhé maskoty armády. Viděl v nich spolupracovníky schopné samostatného rozhodování v chaosu bojiště. Právě ve výcvikovém středisku Barryho Buddona v Angusu poprvé přesvědčil britské velení že čtyřnozí mohou krýt záda pěšákům stejně spolehlivě jako lidský kolega.
Inspirace přišla z Evropy. Už v roce 1895 Richardson zaznamenal že německá armáda skupuje ovčácké psy a systematicky je cvičí. Myšlenka ho nepustila. Po svatbě s Blanche Bannonovou si manželé pořídili pozemek na východním pobřeží Skotska a začali s výcvikem kolií teriérů a později plemene které se ukázalo jako klíčové. Airedale teriér byl podle Richardsona odhodlaný samostatný a nezastavitelný. Přesně takový pes který se nezalekne dělostřelby ani kouře.
Důstojníci z nedalekého tábora si jeho práce všimli a dovolili mu experimentovat během výcviku vojáků. Když se nad Evropou stahovaly válečné mraky bylo jasné že armáda hledá každou výhodu. Richardson se svou ženou nakonec dostali oficiální úkol založit výcvikovou školu Britských válečných psů v Shoeburyness v Essexu. Odtud vyrazily na fronty obou světových válek stovky vycvičených psů připravených sloužit bez ohledu na hluk a nebezpečí.
Jakmile se jejich schopnosti osvědčily převzal iniciativu i Červený kříž. Psi se stali nosiči zpráv hlídacími společníky i záchranáři. Na krku měli malé brašny s léky a obvazy a vyhledávali raněné vojáky kteří by jinak zůstali ležet bez pomoci. Wendy Turnerová ze skotského klubu airedale teriérů připomíná že tito psi nebyli snadní na výcvik ale kdo s nimi začal včas získal neochvějného partnera. Jejich samostatnost a vytrvalost rozhodovala o životech.
Váleční psi tak vstoupili do historie ne jako nástroj ale jako hrdinové tiché služby. Bez nároku na medaile a slova díků běhali mezi zákopy hledali zraněné a nesli zprávy které měnily průběh bitev. Příběh jejich nasazení připomíná že odvaha nemá jen lidskou tvář a že i čtyři tlapky mohou zanechat stopu v dějinách.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
