USA měly více než třicet incidentů s jadernými zbraněmi a přibližně šest nukleárních hlavic je dodnes nezvěstných, což jasně ukazuje že i supervelmoc dokázala své nejnebezpečnější zbraně dlouho nezvládnout udržet pod kontrolou.
Dnes už to zní jako scénář z konspiračního románu, ale americké vojenské archivy potvrzují že během studené války došlo k celé řadě incidentů, při nichž se nejničivější zbraně lidstva nechtěně vysypaly z letadel, padaly do řek, ztrácely se v oceánu nebo selhávaly bezpečnostní mechanismy tak, že detonace byla jen o vlásek vzdálená.
První sadynámické problémy s jadernými bombami se začaly projevovat už v padesátých letech minulého století v době testování a vývoje. Během jedné rutinní mise v roce 1958 poblíž pobřeží Georgie při srážce dvou letadel spadl do vodních hlubin Mark 15 bombu o hmotnosti více než tři tuny, kterou dodnes nepodařilo najít.
O pouhý rok později se situace opakovala nad Karolínou, když jiný bombardér shodil jadernou pumu na zemi a konvenční výbušniny se při dopadu detonovaly. Navzdory tomu že nedošlo k jadernému výbuchu, exploze srovnala se zemí dům a zranila civilisty.
Nejznámějším okamžikem z této temné kapitoly je havárie nad Goldsborem v Severní Karolíně v lednu 1961. Boeing B-52 se rozpadl ve vzduchu a dvě termonukleární hlavice spadly k zemi. U jedné se aktivovalo pět z šesti bezpečnostních kroků a neutrpěla vůbec žádné poškození kromě toho že na ní fungoval pouze jediný bezpečnostní zámek, který zabránil detonaci. Ta téměř nastala a odborníci dnes hodnotí že situace byla extrémně blízko katastrofě.
Podobné příhody se během studií a hlídek v 60. letech opakovaly. Letadla strategického velení letěla v rámci operace Chrome Dome nepřetržitě, což sice mělo odstrašovat Sověty, ale přinášelo i stálé riziko nehod. V průběhu deseti let se několikrát stalo že bomby padaly z výšky na zem bez toho aby došlo k jadernému výbuchu jen díky množství bezpečnostních pojistek, které tehdejší technologie nakonec zvládly udržet funkční.
Další nebezpečné situace se neomezovaly jen na území Spojených států. V Evropě se v roce 1966 stala nehoda v Palomares ve Španělsku a následný incident u americké základny v Thule v Grónsku vyvolal diplomatické napětí. Konvenční výbušniny se tam roztrhly a kontaminovaly okolí radioaktivním materiálem, přičemž jaderné části zůstaly relativně nepoškozené.
Až do roku 1980 Američané mluvili o těchto případech jako o sérii „zlomených šípů“ – o nehodách s jadernými zbraněmi, které nezpůsobily válku, ale téměř vedly k vlastní katastrofě. Jeden z nejdramatičtějších se stal v Damašku v Arkansasu, když pracovník omylem upustil klíč do sila vysoce výkonné rakety Titan II. Nástroj prorazil nádrž s palivem, následoval mohutný výbuch, který byl silnější než všechny konvenční bomby druhé světové války dohromady, a jaderná hlavice se vyhoupla na zem. Jen shoda náhod a řada bezpečnostních opatření zabránily spouštění jaderné reakce.
Celkově Pentagon přiznává 32 takových incidentů, z nichž šest jaderných hlavic se dosud nepodařilo vypátrat ani bezpečně zlikvidovat.
Tato historie odhaluje že bez ohledu na technologickou převahu a bezpečnostní opatření dokonce i nejmocnější stát na světě stál opakovaně na pokraji jaderné pohromy vlastním přičiněním. Zkušenosti z těchto „nechtěných blízko k výbuchu“ nejsou jen zajímavým faktem z učebnic historie, ale připomínkou že riziko spojené s jaderným arzenálem zůstává reálné a přetrvává i v dnešních dnech.
(Pilař, prvnizrpavy.cz, foto: zai)
