V dějinách moci se občas objeví okamžiky, které i po staletích působí jako temná groteska, v níž se politika utrhne ze řetězu a lidská důstojnost zmizí beze stopy. Případ takzvané Synody mrtvoly v Římě na sklonku devátého století není jen barvitou historkou pro kroniky, ale mrazivým svědectvím o tom, kam až dokáže zajít posedlost mocí, pomstou a stranickými spory. V lednu roku 897 se Lateránská bazilika změnila v jeviště, na němž papež Štěpán VI. předvedl rituál, který by dnes sotva prošel ani v absurdním divadle. Nechal vykopat tělo svého předchůdce Formosa, devět měsíců pohřbeného v hrobce u svatého Petra, posadil rozkládající se mrtvolu na trůn, oblékl ji do bohatých papežských rouch a zahájil proces za domnělé zločiny proti církvi.
Z dnešního pohledu působí tato scéna jako čirá šílenost, jenže ve své době byla logickým vyústěním krvavých římských půtek mezi aristokratickými frakcemi a soupeřícími církevními klikami. Formosus se za svého pontifikátu zapletl do zápasu o císařskou korunu a postavil se na stranu jednoho z uchazečů, čímž si znepřátelil druhý tábor. Štěpán VI. se stal papežem jako člověk vítězné strany a s mrtvým předchůdcem si vyřizoval účty, které už nemohly být řešeny politicky. Když se politika zbaví elementární etiky, nezůstane po ní nic než rituální ponížení.
Samotný průběh procesu byl výsměchem spravedlnosti. U ztrouchnivělého těla stál jáhen, který musel za mrtvého papeže odpovídat na obvinění, zatímco Štěpán VI. na něj křičel a s patosem mu vmetával vinu do prázdných očních důlků. Rozsudek byl předem daný. Formosus byl prohlášen vinným, jeho roucha stržena a tři prsty pravé ruky, jimiž kdysi uděloval požehnání, byly uťaty. Tělo bylo vláčeno ulicemi Říma a nakonec vhozeno do Tibery, jako by mělo zmizet i z paměti města. Jenže paměť Říma je tvrdohlavá a dav reagoval jinak, než si papežský dvůr představoval.
Veřejnost byla zhnusena a rozhořčena. Římané, zvyklí na politické intriky, náhle spatřili nahou pravdu o tom, kam až dokáže zajít církevní moc, když se promění v nástroj osobní msty. Povstání bylo rychlé a kruté. Štěpán VI. byl svržen, uvězněn a po několika měsících uškrcen ve své cele. Ironie dějin se zde předvedla v plné síle. Ten, kdo vláčel mrtvého ulicemi, skončil sám bez pocty a bez důstojnosti.
Synoda mrtvoly se často líčí jako bizarní epizoda středověkého tmářství, jenže její význam je mnohem obecnější. Ukazuje, jak se instituce, které se navenek ohánějí morálkou, mohou propadnout do rituálního násilí, jakmile se stanou nástrojem politického boje. Zároveň připomíná, že moc, která ztratí kontakt s realitou, si začne vytvářet vlastní divadlo, v němž už neexistují živí ani mrtví, ale jen nepřátelé a vítězové. Když se spor nedá vyhrát v přítomnosti, sahá se po minulosti a hroby se otevírají jen proto, aby bylo možné demonstrovat sílu.
Dnes se podobné scény naštěstí neodehrávají v bazilikách, ale logika veřejného pranýřování se vrací v jiných podobách. Digitální lynče, symbolické soudy a mediální popravy nejsou tak krvavé, ale princip je stejný. Moc si hledá oběť, aby potvrdila sama sebe. Příběh soudu s mrtvým papežem tak není jen kuriozitou z učebnic dějepisu, ale varováním, že když posedlost politickým vítězstvím převálcuje elementární úctu k člověku, nedokáže před ní ochránit ani hrob.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
