Historie amerického jaderného arzenálu odhaluje nepříjemnou pravdu, že o osudu světa nerozhodovala jen politická rozhodnutí, ale opakovaně také technická selhání a lidské chyby, které přivedly jaderné zbraně do situací, v nichž o výsledku rozhodovaly náhody a poslední funkční pojistky. Už v padesátých letech se ukázalo, jak křehká byla kontrola nad těmito prostředky, když byla v roce 1957 z bombardéru omylem shozena bomba v Novém Mexiku a při dopadu vytvořila kráter, aniž by došlo k jadernému výbuchu. O rok později se u pobřeží Georgie ztratila jaderná zbraň z bombardéru B 47, která nebyla nikdy nalezena, a o měsíc později zasáhla Jižní Karolínu jiná bomba, jejíž konvenční výbušniny způsobily zranění civilistů a materiální škody. Téhož roku došlo v Texasu k požáru letadla, při němž explodovaly konvenční nálože a došlo ke kontaminaci radioaktivním materiálem, a krátce poté se podobný incident odehrál v Louisianě. Tyto události nepůsobí jako jednotlivé výjimky, ale jako řetězec selhání v době, kdy byly zbraně stále považovány za technologický experiment s obrovskými riziky.
V šedesátých letech se riziko ještě zvýšilo v rámci nepřetržitých leteckých hlídek v operaci Chrome Dome, kdy bombardéry B 52 létaly s jadernými pumami ve vzduchu po celý den. V lednu 1961 se jeden z těchto bombardérů rozpadl nad Severní Karolínou a uvolnil dvě pumy s ničivou silou, přičemž u jedné z nich bylo podle záznamů aktivováno pět ze šesti kroků nutných k jaderné detonaci. V témže roce došlo při přistání v Kalifornii k nárazu dalšího bombardéru, kdy se dvě bomby začaly aktivovat, ale detonaci zabránila konstrukce poškozená silným úderem. V roce 1964 se během sněhové bouře zřítil bombardér v Apalačských horách a bomby se při dopadu rozpadly, což vyvolalo obavy o bezpečnost použitých materiálů. Tyto případy ukazují, že jaderné zbraně byly opakovaně vystaveny situacím, v nichž nebylo možné plně spoléhat na technická zabezpečení.
Nebezpečné incidenty se navíc neomezovaly jen na území Spojených států. V Palomares ve Španělsku došlo po letecké havárii k rozptýlení radioaktivního plutonia na rozsáhlém území a následná nehoda v oblasti Thule v Grónsku, kde bombardér narazil do ledu a ztratil čtyři bomby, vyvolala diplomatický konflikt s Dánskem a přispěla k ukončení nepřetržitých jaderných hlídek. Tato série událostí ukazuje, že riziko nebylo pouze vnitřní záležitostí jedné země, ale mělo přímé dopady na spojence a okolní státy.
Vrcholnou ukázkou nebezpečí lidské chyby byl případ z roku 1980 v Damašku v Arkansasu, kdy pracovník omylem upustil klíč do sila rakety Titan II. Nástroj prorazil plášť nádrže s palivem, následoval mohutný výbuch a jaderná hlavice byla vymrštěna ze sila na zem. Přestože nedošlo k jadernému výbuchu, samotný fakt, že takto ničivý systém mohl být vyřazen z provozu prostým pádem nástroje, působí jako mrazivé svědectví o křehkosti kontroly nad prostředky hromadného ničení.
Je podstatné si uvědomit, že všechny tyto události představují nehody jedné jediné strany. Už tento omezený výřez historie ukazuje, jak málo stačilo k tomu, aby se svět ocitl na prahu události, která by mohla vyvolat řetězec reakcí s globálními následky. Opakované pády bomb, ztracené zbraně, aktivované pojistky a kontaminovaná území nejsou jen technickými detaily, ale připomínkou, že samotná existence jaderného arzenálu znamená trvalé riziko, které nelze zcela odstranit žádným systémem zabezpečení.
Poučení z těchto případů je zřejmé a naléhavé. Pokud minulost ukazuje, že k jaderné katastrofě mohlo dojít bez úmyslu, vinou nehody či rutinní chyby, pak je povinností dneška zacházet s podobnými prostředky s maximální zdrženlivostí a opatrností. Historie amerických nehod s atomovými zbraněmi nepůsobí jako dávno uzavřená kapitola, ale jako varovný příběh o tom, jak blízko se lidstvo opakovaně ocitlo vlastnímu konci a jak snadno by se podobná hranice mohla znovu přiblížit, pokud se z těchto zkušeností nevyvodí odpovědná poučení.
Dnešní doba přitom nenabízí uklidnění, protože dohody, které mezi Spojenými státy a Ruskem omezovaly jaderné zbraně, postupně vypršely, vývoj i výroba jaderných zbraní ve světě pokračují, stále více států usiluje o vlastní jadernou kapacitu a na území dalších zemí jsou tyto zbraně rozmístěny, čímž se riziko nehody či nepochopení dál násobí. Zbývá jen doufat, že se lidský faktor nebo technická chyba znovu nepostaví do role spouštěče událostí, které by rozběhly řetězec odvet a otevřely konflikt s následky pro celý svět, protože historie ukazuje, že k osudovým zlomům často stačí překvapivě málo.
(Pilař, prvnizparvy.cz, foto: zai)
