Krtek hvězdonosý (Condylura cristata) patří mezi nejpodivuhodnější savce planety. Obývá podmáčené nížiny severovýchodní části Severní Ameriky, kde se pohybuje v blátě, mělké vodě a měkkých půdách. Na rozdíl od většiny ostatních krtků je výrazně semiakvatický - plave, potápí se a často se pohybuje i v břehových porostech. Rozšířen je od východní Kanady po severovýchod Spojených států a upřednostňuje lokality s trvale vysokou vlhkostí, jako jsou rašeliniště, mokré louky či břehy potoků a rybníků. Z hlediska ohrožení je na Červeném seznamu veden jako málo dotčený, přičemž jeho populace zůstávají stabilní.
Jeho „hvězda“, vějíř 22 masitých paprsků kolem nozder, představuje nejcitlivější hmatový orgán mezi všemi savci. Každý paprsek nese tisíce mikroskopických hmatových tělísek zvaných Eimerovy orgány – celkem jich je přes 25 000. Krtek hvězdonosý má slabý zrak, ale hvězdu používá jako „ruku i oko v jednom“. Povrchy osahává v sériích ultrakrátkých dotyků a během zlomků sekundy překlápí kořist před tzv. „taktickou jamku“, dvojici nejmenších paprsků, které mají v mozkové kůře mimořádně velké zastoupení (podobně jako žlutá skvrna v lidském oku).
Rychlost, s níž hvězdonosý vyhledává a polyká drobnou kořist, je mezi savci bezkonkurenční. Při krmení dosahuje „obslužných časů“ kolem 227 milisekund a v extrému zvládne identifikovat i pozřít potravu za pouhých 120 milisekund. Neurofyziologická rozhodnutí o poživatelnosti přitom probíhají během několika málo milisekund, téměř na hranici rychlosti vedení nervového vzruchu. Evoluční vysvětlení je prosté: v chudých mokřadech se vyplácí lovit extrémně drobnou kořist, pokud je zpracování téměř okamžité.
Další z jeho schopností dlouho odporovala učebnicím: hvězdonosý umí čichem vnímat i pod vodou. Při pátrání po pachových stopách vypouští z nozder drobné bublinky, které se dotknou povrchu předmětu a zachytí těkavé molekuly. Následně je během zlomku sekundy vtáhne zpět a analyzuje čichovým epitelem. Tento mechanismus, popsaný v sérii experimentů, ukázal, že savci mohou olfakci využívat i ve vodním prostředí, stačí jen vytvořit dočasnou „vzduchovou kapsu“.
Jeho chování v terénu připomíná rychlé sakkády oka: hvězda šmátrá dnem desetkrát až patnáctkrát za sekundu, okrajové paprsky zachytí potenciální kořist a bleskovým pohybem ji krtek překlápí k „foveálním“ paprskům 11 a 11’, které mají nejvyšší hustotu receptorů i největší zastoupení v somatosenzorické kůře. Kombinace extrémně hustého hmatu, specializované motoriky a krátké vzdálenosti k ústům s „pinzetovitými“ řezáky dává zvířeti výjimečnou efektivitu při lovu drobných bezobratlých, červů či larev hmyzu.
Z ekologického hlediska je hvězdonosý symbolem zdravých mokřadů. Je aktivní po celý rok, včetně zimy, kdy proráží tunely sněhem a potravu hledá i pod ledem. Mokřady mu poskytují nejen dostatek potravy, ale i prostředí, v němž jeho citlivá hvězda netrpí abrazí suché půdy. V širším kontextu tak tento druh ztělesňuje význam ochrany rašelinišť, niv a břehových porostů, které tlumí povodně, vážou uhlík a hostí jedinečnou faunu.
Rozmnožování krtka hvězdonosého je podobné jako u jiných krtků. Páří se koncem zimy a samice mívá na jaře jediný vrh několika mláďat. Přirozenými predátory jsou sovy, lasicovití i větší ryby, například štiky. Navzdory predaci si druh udržuje stabilní stavy a nepožívá zvláštní právní ochrany; mezinárodní hodnocení zůstává příznivé.
Za svou pověst „nejsofistikovanějšího nosu světa“ vděčí hvězdonosý nejen anatomii, ale i tomu, že jeho hvězda funguje jako senzorické pole, které mozek zpracovává v mapách připomínajících zrakové zpracování. Pro neurovědu jde o cenný model ukazující, jak evoluce v různých smyslových systémech, např. zrak u primátů, sluch u netopýrů či hmat u krtka, opakovaně vytváří špičkové „foveální“ oblasti s mimořádnou výpočetní kapacitou. Spolu s bublinovým čichem pod vodou představuje hvězdonosý učebnicový příklad toho, jak prostředí formuje biologické inovace, které překračují naše představy o možnostech savců.
Zdroje: přehledová studie a práce K. C. Catanii k neurobiologii hvězdnatého orgánu a rychlosti krmení (Nature, 2005; PMC review 2011); experimenty k podvodnímu čichu (Nature News 2006 - Catania Lab); profil druhu a rozšíření (Animal Diversity Web)
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
