Když lékaři po dlouhých minutách marné resuscitace přestanou bojovat o život pacienta, obvykle to znamená konec. Srdeční zástava, žádné dýchání, žádná reakce organismu. V medicínské dokumentaci se objeví čas úmrtí a tým se připraví na další postup. Jenže v několika desítkách případů po celém světě se stalo něco, co lékařskou jistotu proměnilo v hluboké rozpaky. Srdce, které bylo považováno za definitivně zastavené, se najednou znovu rozběhlo.

Tomuto podivnému jevu se říká Lazarův syndrom. Název odkazuje na biblický příběh o Lazarovi, kterého měl podle evangelia Ježíš vzkřísit z mrtvých. V moderní medicíně však nejde o zázrak v náboženském smyslu, ale o mimořádně vzácný fyziologický jev, který stále vzdoruje jednoznačnému vysvětlení.

První systematické popisy se objevily na konci dvacátého století, i když jednotlivé případy lékaři zaznamenávali už dříve. Podle odborných přehledů publikovaných například v časopisech Resuscitation nebo Journal of Intensive Care Medicine bylo dosud zdokumentováno přibližně sedm desítek případů, které prošly odborným recenzním řízením. To je na poměry globální medicíny zanedbatelný počet, přesto stačí k tomu, aby vyvolal znepokojivé otázky.


Odborníci tento jev označují jako spontánní návrat cirkulace po ukončení resuscitace. Právě tento moment je jádrem Lazarova syndromu. V některých případech se srdeční rytmus obnovil během dvou nebo tří minut, jindy to trvalo i deset minut. Lékaři, kteří byli u podobných událostí, často popisují okamžik překvapení, protože podle všech běžných pravidel měla být biologická smrt již nevratná.

Většina pacientů s tímto syndromem bohužel nepřežije dlouho po obnovení srdeční činnosti. Přesto existují výjimky, které dávají celé záhadě ještě dramatičtější rozměr. Několik lidí se po takové epizodě zotavilo natolik, že byli později propuštěni z nemocnice bez významného poškození mozku. V lékařské literatuře se objevují příběhy pacientů, kteří se po měsících rehabilitace vrátili do běžného života.

Proč k tomu dochází, zůstává otevřenou otázkou. Jedna z nejčastějších hypotéz se týká tlaku v hrudníku během resuscitace. Umělá ventilace může způsobit nahromadění vzduchu v plicích a zvýšit tlak v hrudní dutině. To může bránit návratu krve do srdce. Jakmile se resuscitace zastaví a tlak se postupně sníží, krevní oběh se může znovu spontánně rozběhnout.

Další vysvětlení souvisí s léky podávanými během resuscitace, zejména s adrenalinem a dalšími látkami, které stimulují srdeční činnost. Tyto látky někdy potřebují delší čas, než začnou plně působit. Pokud jejich efekt nastoupí se zpožděním, může se stát, že srdce začne pracovat až poté, co lékaři resuscitaci ukončili.


Právě tyto nejistoty vedly v posledních letech k úpravám některých nemocničních postupů. V řadě nemocnic dnes lékaři po ukončení resuscitace ještě několik minut sledují monitor a pacientovo tělo ponechávají napojené na přístroje. Smyslem je ujistit se, že nedojde k opožděnému návratu srdeční činnosti.

Lazarův syndrom tak připomíná, že i moderní medicína, která disponuje sofistikovanými přístroji a obrovským množstvím dat, stále naráží na hranice svého poznání. Smrt je sice biologický proces, ale její přesný okamžik není vždy tak jednoznačný, jak bychom si přáli. A právě proto se v nemocničních archivech čas od času objeví příběh, který zní téměř jako z románu, přestože jej zaznamenali lékaři v bílých pláštích a pod přísným dohledem přístrojů intenzivní péče.

Záhada Lazarova syndromu tak zůstává připomínkou, že lidské tělo je složitější, než jakýkoli manuál intenzivní medicíny. A někdy dokáže překvapit i ty, kteří celý život zasvětili snaze porozumět jeho nejzákladnějším funkcím.