Představte si živočicha, který má tři srdce, modrou krev a většinu nervových buněk rozmístěnou mimo hlavní mozek. Dokáže se proměnit v kámen, zmizet mezi korály nebo otevřít nádobu, v níž se skrývá potrava. Kdyby podobnou bytost vymyslel autor vědeckofantastického filmu, možná by mu diváci vyčítali příliš bujnou fantazii. Jenže chobotnice skutečně existují a jejich schopnosti jsou ještě pozoruhodnější, než se na první pohled zdá.

Chobotnice patří mezi hlavonožce, tedy skupinu měkkýšů, do níž náleží také sépie a olihně. Na rozdíl od mnoha jiných měkkýšů nemají pevnou vnější schránku, která by chránila jejich tělo. Místo ní získaly mimořádnou pohyblivost, schopnost maskování a nervovou soustavu, jejíž uspořádání nemá mezi běžně známými živočichy mnoho obdob.

Jednou z jejich největších zvláštností jsou tři srdce. Dvě zajišťují proudění krve žábrami, kde dochází k jejímu okysličování. Třetí rozvádí okysličenou krev do ostatních částí těla. Takové uspořádání pomáhá chobotnicím zásobovat tkáně kyslíkem, ale zároveň má své zvláštnosti. Při aktivním plavání se činnost hlavního srdce omezuje, a proto je pro mnoho chobotnic energeticky výhodnější pohybovat se po mořském dně pomocí ramen.

Ještě podivnější je jejich krev. Zatímco lidská krev získává červenou barvu díky hemoglobinu obsahujícímu železo, chobotnice využívají k přenosu kyslíku bílkovinu zvanou hemocyanin. Ta obsahuje měď a okysličená krev má díky ní namodralý odstín. Tento systém pomáhá hlavonožcům fungovat i v prostředí, kde je chladno a množství dostupného kyslíku se může měnit.


Tato neobvyklá stavba umožňuje něco, co si člověk jen obtížně představuje. Zatímco chobotnice pozoruje okolí, její ramena mohou současně prohledávat štěrbiny, manipulovat s kameny nebo zkoumat předměty. Přísavky přitom neslouží pouze k uchopování. Obsahují také smyslové receptory, díky nimž může zvíře při dotyku získávat chemické informace o okolí. Chobotnice tedy svými rameny do jisté míry nejen hmatá, ale také ochutnává.

Vědci opakovaně prokázali, že chobotnice dokážou řešit problémy, učit se ze zkušeností a pamatovat si úspěšné postupy. V laboratorních pokusech zvládají různé hlavolamy a některé se naučí otevírat nádoby s potravou. Jejich inteligence je mimořádná zejména proto, že se vyvíjela nezávisle na inteligenci obratlovců, například savců a ptáků.

Právě proto jsou pro biology tak zajímavé. Člověk má tendenci spojovat inteligenci s velkým mozkem, rukama a společenským životem. Chobotnice však ukazují, že složité chování může vzniknout i v těle měkkýše, jehož předkové se vyvíjeli úplně jinou cestou. Mnohé druhy navíc žijí převážně samotářsky, takže jejich schopnosti nelze jednoduše vysvětlit potřebou fungovat ve velké sociální skupině.


Ani tím ale jejich schopnosti nekončí. Chobotnice patří mezi nejdokonalejší mistry maskování v živočišné říši. Ve své pokožce mají specializované pigmentové buňky, chromatofory, které jim umožňují rychle měnit zbarvení. Další struktury ovlivňují odraz světla a drobné svalové útvary dokážou měnit povrch těla. Během krátké chvíle tak může hladká pokožka získat hrbolatý vzhled připomínající okolní kameny nebo korály.

Maskování přitom není pouze otázkou barvy. Chobotnice dokáže změnit také postavení ramen, tvar těla a způsob pohybu. Některé druhy se při ohrožení rozprostřou na mořském dně tak, že téměř splynou s podkladem. Jiné využívají náhlou změnu vzhledu k zastrašení protivníka nebo k vytvoření okamžiku potřebného k útěku.

Zvláštní kapitolu představuje chobotnice mimikující, která žije v tropických vodách jihovýchodní Asie. Tento druh dokáže napodobovat vzhled a pohyby jiných mořských živočichů. Podle situace připomíná například jedovatého mořského hada, perutýna nebo platýse. Nejde tedy jen o splynutí s okolím, ale o napodobování tvorů, jimž se predátoři raději vyhnou.

Další nečekanou schopnost předvedly chobotnice, které používají předměty ze svého okolí jako přenosné úkryty. Vědci pozorovali jedince druhu Amphioctopus marginatus, kteří sbírali poloviny kokosových skořápek, přenášeli je po mořském dně a následně je sestavovali do provizorního úkrytu. Takové chování je pozoruhodné tím, že zvíře musí předmět přenášet i ve chvíli, kdy mu ještě neposkytuje bezprostřední ochranu.


Například samice chobotnice velké může naklást desítky tisíc vajíček, která upevní ve svém úkrytu. Po dlouhé týdny či měsíce je hlídá, čistí a ovívá proudem vody, aby měla vyvíjející se mláďata dostatek kyslíku. Během této péče zpravidla nežere a po vylíhnutí mláďat obvykle hyne. Podobný osud čeká po rozmnožení také samce.

Chobotnice jsou tak zvláštním spojením mimořádné inteligence, neuvěřitelné přizpůsobivosti a poměrně krátkého života. Dokážou věci, které bychom očekávali spíše od mnohem větších a složitěji stavěných živočichů. Přitom nemají kosti, jejich krev je modrá a značná část nervové soustavy se nachází v osmi pohyblivých ramenech.

Možná právě proto působí téměř jako návštěvníci z jiného světa. Ve skutečnosti jsou ale důkazem, že příroda dokázala vytvořit vysoce inteligentního tvora i způsobem, který se od vývoje lidského těla a mozku zásadně liší.