Modrá barva patřila v evropských dějinách k nejproblematičtějším a zároveň nejdražším odstínům. V období renesance se získávala z lazuritu dováženého z dalekých oblastí a její cena byla srovnatelná s drahými kovy. Přesto měla jednu zásadní slabinu. Časem bledla a ztrácela sytost. Levnější modrá barviva mizela z pláten i fresek ještě rychleji. Modrá byla symbolem prestiže, ale také technologického omezení své doby.
Zcela jiný příběh se odehrával hluboko v tropické džungli Střední Ameriky. Mayové zde vytvořili barvu, která přečkala staletí bez viditelných změn. Takzvaná mayská modř se objevovala na chrámech, keramice i v rukopisech a dodnes si zachovala svou jasnou tyrkysovou podobu. Odolala vlhkému klimatu, prudkému slunci, kyselým dešťům i biologickému rozkladu, který zničil nespočet jiných pigmentů.
Nešlo přitom o obyčejné barvivo. Mayská modř nebyla pouhým nátěrem, ale výsledkem promyšleného technologického postupu. Základem bylo přírodní indigo získávané z rostlin, které však samo o sobě není dlouhodobě stabilní. Mayové jej spojili s jemným jílovým minerálem zvaným palygorskit. Při zahřívání se molekuly barviva pevně navázaly do struktury jílu a vytvořily mimořádně stabilní materiál.
Tento proces vyžadoval přesné dodržení poměrů, teploty i času. Nešlo o náhodný objev ani o jednorázový experiment. Výsledky svědčí o systematické znalosti materiálů a jejich vlastností. Moderní věda dlouho nedokázala vysvětlit, proč pigment nereaguje na kyseliny ani rozpouštědla, která běžné barvy rychle ničí. Teprve ve dvacátém století laboratorní analýzy potvrdily, že mayská modř patří k nejstabilnějším pigmentům, jaké kdy člověk vytvořil.
Z dnešního pohledu jde o překvapivě pokročilý materiál. V podstatě se jedná o ranou formu kompozitní technologie, kdy je organická látka chráněna anorganickou strukturou. To, co moderní svět označuje jako nanotechnologii, Mayové využívali dávno předtím, než pro ni existoval jakýkoli pojem.
Barva měla navíc hluboký symbolický význam. Modrá byla spojována s vodou, nebem a božstvy. Používala se při rituálech, obětech i výzdobě posvátných míst. Trvanlivost barvy tak nebyla jen praktickou výhodou, ale i vyjádřením víry v trvalost kosmického řádu. To, co mělo být věčné v duchovním smyslu, muselo obstát i ve světě hmoty.
Když dnes archeologové a historici obdivují zbytky mayských fresek a předmětů, nedívají se pouze na estetický odkaz dávné civilizace. Vidí také důkaz technologické vyspělosti, která se vymyká zjednodušeným představám o předkolumbovském světě. Zatímco Evropa po staletí zápasila s nestálou modří, Mayové vytvořili barvu, která přežila pád říší, změny náboženství i samotný běh času.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
