Otázka, jak velká byla římská armáda ve svém největším rozsahu, patří k nejčastějším tématům historických debat o fungování antického impéria. Odpověď není jednoznačná, protože dostupné prameny jsou nerovnoměrné, často neúplné a jejich přesnost se v průběhu staletí výrazně liší. Přesto lze na základě dochovaných údajů, administrativních záznamů, nápisů i archeologických nálezů rekonstruovat poměrně ucelený obraz vývoje vojenské síly Říma od doby republiky až po pád západní části říše.

V období římské republiky byla armáda relativně malá a převážně sezónní. Řím tehdy neměl stálé ozbrojené síly v dnešním slova smyslu a vojáci byli povoláváni zejména na dobu konkrétních tažení. Tento model se začal měnit v pozdní republice, kdy expanze na Apeninském poloostrově i mimo něj vyžadovala dlouhodobější vojenskou přítomnost. Zásadní zlom nastal po nástupu císařství, kdy byla vytvořena profesionální stálá armáda financovaná státem.

V prvních dvou stoletích našeho letopočtu, tedy v období takzvaného principátu, zůstávala velikost římské armády překvapivě stabilní. Říše tehdy obvykle disponovala přibližně pětadvaceti až třiceti legiemi. Jedna legie měla teoretický stav kolem pěti až šesti tisíc mužů, v praxi však často o něco méně. Celkový počet legionářů se tak pohyboval zhruba mezi 150 a 180 tisíci. K nim je nutné připočítat pomocné jednotky složené z neřímských obyvatel impéria, takzvané auxiliární sbory, jejichž počet byl přibližně srovnatelný s počtem legionářů. Celková síla římské armády se proto v tomto období odhaduje na 250 až 300 tisíc mužů.

Tato relativní stabilita odrážela stav říše, která měla jasně vymezené hranice, fungující správu a silnou ekonomiku schopnou armádu dlouhodobě financovat. Římské legie byly v této době považovány za vysoce kvalitní jednotky s přísnou disciplínou, jednotným výcvikem a silným pocitem identity. Armáda nebyla pouze nástrojem války, ale také významným prvkem státní správy, výstavby infrastruktury a romanizace provincií.

Situace se začala výrazně měnit ve třetím století, kdy říši zasáhla hluboká politická, hospodářská i bezpečnostní krize. Časté občanské války, vpády barbarů a oslabení centrální moci vedly k potřebě zásadní reformy armády. V tomto kontextu sehrál klíčovou roli císař Diocletian, který na konci třetího století zavedl systém tetrarchie.

Tetrarchie rozdělila vládu nad říší mezi čtyři císaře, z nichž každý měl vlastní dvůr, správní aparát i vlastní vojenské síly. Tento model měl zvýšit schopnost rychle reagovat na hrozby na různých hranicích impéria, zároveň však vedl k výraznému nárůstu počtu vojáků. Armáda se začala více členit, vznikaly nové jednotky a rostl počet menších mobilních formací určených k rychlým zásahům.

Ve čtvrtém století tak římská armáda dosáhla svého pravděpodobného maxima. Odhady historiků se liší, ale často se pohybují kolem hranice 500 až 600 tisíc mužů. Některé rekonstrukce dokonce naznačují ještě vyšší čísla, ta však nelze s jistotou potvrdit. Podstatné je, že tento nárůst byl vykoupen změnou charakteru armády. Zatímco v dřívějších obdobích byl kladen důraz na kvalitu, soudržnost a dlouhodobý výcvik, pozdně římská armáda byla početnější, ale méně jednotná a často hůře vycvičená.

Zásadní roli sehrálo také rozdělení říše na východní a západní část. Východní římská říše, později označovaná jako Byzanc, disponovala silnější ekonomikou a dokázala si udržet vysoké stavy armády i v následujících staletích. Západní část impéria naopak postupně ztrácela schopnost své vojsko financovat a efektivně řídit. To se projevilo rychlým úbytkem vojenské síly na Západě v průběhu pátého století, který nakonec vyústil v pád západořímské říše.

Psali jsme: Tragický příběh vynálezce televize, kterému slávu vzali jiní

Grafické rekonstrukce vývoje velikosti římské armády ukazují, že absolutního vrcholu dosáhla právě v pozdním císařství, krátce před tím, než se strukturální slabiny impéria začaly naplno projevovat. Paradoxně tedy Řím disponoval největší armádou v době, kdy byl jeho politický a ekonomický systém nejzranitelnější. Samotný počet vojáků už nedokázal kompenzovat vnitřní nestabilitu, ztrátu loajality ani rostoucí tlak vnějších nepřátel.

Římská armáda tak zůstává názorným příkladem toho, že vojenská síla není pouze otázkou čísel. Její vývoj od relativně malé, ale vysoce efektivní síly k obrovskému, avšak méně soudržnému aparátu odráží hlubší proměnu římského státu. Odhadovaných až šest set tisíc mužů na vrcholu říše je impozantní číslo i v kontextu starověkého světa, zároveň však symbolizuje okamžik, kdy velikost armády přestala být zárukou stability a dlouhodobého přežití impéria.

(Vlk, prnvizpravy.cz, foto: aiko)