Už na první pohled je jasné, že nejde o obyčejný pravěký artefakt. Mohutná ženská postava sedí vzpřímeně mezi opěradly připomínajícími trůn a po obou stranách ji rámují stylizované kočkovité šelmy. Výraz sošky působí klidně, sebejistě a až autoritativně, jako by postava věděla, že její přítomnost má přesah daleko za hranice času. Právě tato plastika, často označovaná jako neolitická královna nebo bohyně, patří k nejznámějším nálezům z proslulého sídliště Çatalhöyük na území dnešního Turecka.


Zajímavý je i samotný osud artefaktu. Když byla soška nalezena, chyběla jí hlava a část pravé ruky. Tyto prvky byly doplněny až v moderní době při restaurátorských zásazích, což dodnes vyvolává debaty o tom, jak přesně původní podoba vypadala a zda zvířecí rysy hlavy skutečně odpovídají neolitickému záměru. Přesto základní poselství plastiky zůstává čitelné. Postava je ztvárněna jako korpulentní a mateřská, nikoli však pasivní. Sedí pevně, zabírá prostor a působí dojmem bytosti, která vládne nejen plodnosti, ale i řádu světa kolem sebe.


Dnes je tato neolitická královna uložena v Ankaře v Muzeu anatolských civilizací, kde patří k nejcennějším exponátům. Přestože je malá rozměry, její význam je obrovský. Připomíná, že už v hlubokém pravěku lidé uvažovali o moci, ochraně a duchovním řádu světa a že ženský princip v těchto představách sehrával zásadní roli. I po osmi tisících letech tak soška dál tiše sedí na svém trůnu a nutí nás přemýšlet, odkud vlastně pocházejí kořeny lidské civilizace.