Paví pavouci patří mezi skákavky a vědci je řadí do rodu Maratus. Jde o skupinu téměř výhradně endemickou pro Austrálii, která se proslavila mimořádně nápadným námluvním chováním samců. Ti při dvoření vztyčují zadeček, rozkládají postranní laloky a v rytmické choreografii mávají třetím párem nohou. Pokud samici nepřesvědčí, riskují, že se sami stanou kořistí. Tuto evoluční „miniaturu“ přírody proslavily fotografie a filmy arachnologa Jürgena Otty, na jejichž základě následovaly desítky nových vědeckých popisů.
Z nejznámějších druhů je veřejnosti nejbližší Maratus volans, popsaný už v 19. století. Skutečný průlom v popularitě však přišel až po roce 2008, kdy se záběry námluv rozšířily po internetu a dostaly se i do přírodovědných seriálů. Od té doby počet známých druhů prudce roste a dnes jich věda rozlišuje více než stovku. Specializované katalogy uvádějí 106 až 113 druhů podle roku vydání, přičemž nové objevy přibývají hlavně v západní a jižní Austrálii.
Nejtypičtějším „reprezentantem“ rodu v popularizačních textech je Maratus pavonis, česky někdy označovaný jako paví pavouk obecný. Samci dorůstají přibližně čtyř milimetrů, samice bývají o málo větší. Samci mají na horní straně zadečku výrazné modročervené kresby, které se rozšiřují i na krátké postranní záhyby fungující jako miniaturní „ocas“ při tanci. Tito drobní predátoři žijí v nízké vegetaci a opadu listí, loví drobný hmyz a při svlékání nebo ochraně kokonů si stavějí hedvábné úkryty.
Zvláštní pozornost si zaslouží i fyzika jejich barev. U mnoha druhů nevznikají odstíny pigmenty, ale mikrostrukturami na chitinu, které lámou a interferují se světlem podobně jako hologram. Studie z let 2016 a 2017 popsaly u pavích pavouků nejmenší známé „duhy“ v přírodě a vysvětlily původ sytě modrých i duhově proměnlivých ploch zadečků. Další výzkum navíc ukázal, že tmavé partie jsou „super-černé“ díky mikroskopickým strukturám pohlcujícím světlo, které zvyšují kontrast vůči irizujícím barvám.
Objevování nových druhů se v posledním desetiletí změnilo v téměř „zlatou horečku“. V roce 2016 bylo popsáno najednou sedm druhů z jižní a západní Austrálie, o pár let později přibyly další, například „Sparklemuffin“, „Skeletorus“ nebo mokřadní Maratus nemo z jižní Austrálie. Specializované časopisy a muzea pravidelně zveřejňují nové nálezy a revize, přičemž katalogy Otty a Hilla se staly hlavní referencí pro badatele i fotografy.
Taxonomie rodu Maratus se upřesňuje i díky otevřeně dostupným revizím v periodiku Peckhamia. Souhrny publikované po roce 2011 popisují morfologické znaky jednotlivých linií a objasňují i starší druhy, které bývaly dříve řazeny k příbuznému rodu Saitis. Mezi dobře zpracované skupiny patří například tzv. mungaich komplex z jihozápadu kontinentu.
Z hlediska rozšíření a ekologie obývají paví pavouci především nízkou vegetaci, písečné pláně, pobřežní křoviny a listnaté porosty. Některé druhy se specializují na úzké biotopy, například právě Maratus nemo, který je vázán na efemérní mokřady. Přibývající data z muzejních sbírek i občanské vědy rozšiřují mapy výskytu do oblastí, kde se dříve paví pavouci nepředpokládali.
Čím si získávají naši fascinaci? Odpověď nabízí neuroekologie skákavek. Jejich oči s vysokým rozlišením a citlivostí na ultrafialové spektrum jsou přizpůsobené loveckému životu na krátkou vzdálenost. Námluvy stojí na vizuálních signálech, doprovázených vibracemi přenášenými substrátem, které samice vnímá. Jde o komplexní multimodální komunikaci, kterou lze při troše štěstí pozorovat i v přírodě, pokud víte, kam se dívat.
Psali jsme - Chinchorro: nejstarší umělé mumie a jejich tajemství
Z hlediska ochrany nejsou paví pavouci jednotně hodnoceni, protože mnohé druhy byly popsány teprve nedávno a chybí pro ně oficiální kategorizace podle IUCN. Lokální hrozby však mohou být konkrétní: úbytek stanovišť v pobřežních pásech, požáry, invazní druhy či sešlap v oblíbených přírodních lokalitách. Muzea a univerzity proto vyzývají k šetrnému fotografování i k omezení sběrů v malých populacích. Zvědavost veřejnosti je pro poznání rodu zásadní, zároveň ale vyžaduje odpovědnost.
Pro člověka jsou paví pavouci neškodní. Tito drobní predátoři hmyzu patří mezi nejcharismatičtější tváře australské biodiverzity. Pokud uvidíte v trávě milimetrového akrobata, který „rozbalí“ barevný štít a začne stepovat, velmi pravděpodobně sledujete jednu z nejpozoruhodnějších námluv živočišné říše. Pro základní přehled o jejich biologii lze nahlédnout do profilu Západoaustralského muzea, které detailně popisuje vzhled i chování těchto „pavích“ skákavek.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
