Večer v podcastu na Echo Prime Time se nesl ve znamení dvou paralelních krizí. Jedna se odehrává přímo na Blízkém východě a dotýká se bezpečí tisíců lidí v regionu. Druhá probíhá na diplomatickém poli, kde se česká vláda snaží udržet tempo se Spojenými státy i s evropskými partnery. Miroslav Sklenář, ředitel kabinetu ministra zahraničí Petra Macinky, mluvil v rozhovoru bez obalu o tom, co dnes stát dokáže a co už naráží na realitu uzavřeného vzdušného prostoru, raketových hrozeb a tvrdých požadavků americké administrativy.

První sdělení, které Sklenář opakovaně zdůraznil, mělo uklidnit lidi v zahraničí. Podle něj vláda a ministerstvo zahraničí dělají maximum pro to, aby „na žádného občana v zahraničí nebylo zapomenuto“ a aby nikdo neměl pocit, že pomoc nepřijde. Právě proto prý fungují krizové linky a zároveň se výrazně rozjel systém DROZD, do něhož se Češi v regionu ve velkém registrují. Sklenář uvedl konkrétní číslo, když řekl, že dnes je ve Spojených arabských emirátech přihlášeno zhruba pět tisíc osob a ministerstvo sleduje i další země.


Nejvýrazněji se to projevuje právě v Emirátech, o nichž se v rozhovoru mluvilo opakovaně. Sklenář připomněl, že když je v některých zemích vzdušný prostor uzavřený, nemůže tam přiletět ani repatriační letadlo. „Představte si, když lítají skutečně drony na letiště v Dubaji, v Abu Dhabi, tak prostě tam nelze letadlo vypravit,“ řekl. Přidal i varování před zlehčováním hrozby, které podle něj koluje na sociálních sítích. V jeho popisu nejde o situaci, kterou lze brát jako dobrodružství. Padla zmínka o zásazích, o blízkosti raketových dopadů a o tom, že lidé nemají postávat na balkonech kvůli natáčení. Jeho doporučení bylo až přízemně praktické. Když není kryt, může pomoci podzemní garáž, parkoviště nebo suterén. Hlavní je nevystavovat se zbytečnému riziku.

Repatriace se v rozhovoru objevila jako téma, které veřejnost přirozeně zajímá, ale Sklenář popisoval spíš limity než sliby. Upozornil, že získání povolení pro speciální lety může trvat i čtyřiadvacet hodin a že v praxi existuje několik variant, které se vyvíjejí podle situace. Zmínil lety z Ománu, úvahy o variantě přes Šarm a možnost využít kapacity v rámci aliance, tedy i spojenecké možnosti. Současně ale opakoval, že nejde o scénář typu zítra ráno letadlo přistane a odveze všechny. Na videokonferenci ministrů zahraničí EU podle něj zaznělo v zásadě totéž. Teď to není jednoduché.

Když moderátor otevřel otázku, zda Praha měla předem nějaké konkrétnější informace o chystaném útoku, Sklenář zůstal striktně v mezích toho, co ví a co může říct. Prohlásil, že on žádné takové informace neměl. Jestli je měly bezpečnostní složky nebo jiné orgány státu, neví a „nemůže vědět“. Připustil jen obecnou věc, že z veřejně pozorovatelného pohybu amerických sil bylo zřejmé, že se něco může chystat.

Zvláštní pozornost vzbudila pasáž, v níž Sklenář reagoval na pochybnost, kterou moderátor připomněl přes historickou zkušenost s Irákem a údajnými zbraněmi hromadného ničení. Sklenář řekl, že o tom hodně přemýšlel, a popsal, jak podle jeho slov Spojené státy a Izrael situaci vyhodnotily. V jeho interpretaci se rýsuje obraz „unikátní příležitosti“, kdy se oba státy rozhodly jednat v momentu, který považují za rozhodující. Mluvil o protestech v Íránu, o vnitřní opozici a o tom, že cílem má být změna režimu a omezení íránského vlivu. V závěru rozhovoru pak výslovně odlišil dvě věci. Jedna byla podle něj dřívější eliminace jaderných schopností a druhá je dnešní cíl, který popsal jako „eliminaci režimu“ a změnu vedení. Nešlo přitom o akademickou úvahu, ale o vysvětlení, jak tomu rozumí tým kolem ministra.


V debatě zazněla také námitka, že část přijetí v USA může souviset s ideologickou blízkostí. Sklenář s tím nesouhlasil v jednoduché verzi, že by šlo o osobní „hledáček“ ministra, ale připustil, že Američané se s nimi dnes cítí programově spřízněni v několika tématech. Mluvil o migraci, energetice, regulaci, Green Dealu a o ekonomickém pohledu na fungování státu. Zmínil i to, že v americkém prostředí slyšel větu ve smyslu, že „konečně máme s kým mluvit“. Nepoužil to jako triumf, spíše jako popis atmosféry, do níž česká delegace přijela.

Jako jeden z nejsilnějších bodů vystoupila otázka obranných výdajů a NATO. Sklenář potvrdil, že pro Spojené státy je to klíčové téma a že prezident Trump je „transakční“ typ politika. Česká strana prý vysvětlovala, že vláda nastoupila pozdě, rozpočet je ve špatném stavu a nelze škrtnout sociální a zdravotní výdaje jen proto, aby se v prvním roce skokově zvýšila obrana. Sklenář zmínil deficit a argumentoval nutností konsolidace. V rozhovoru zároveň zaznělo, že USA to slyšely nerady, ale přislíbily určitou shovívavost. „Ten první rok na nás budou takoví hodnější,“ popsal výslednou náladu po jednáních.

Současně ale dodal, že vztah se Spojenými státy není jen o procentech. Jako důležité body, které Američané oceňují, uvedl pokračování nákupu stíhaček F 35, pokračování muniční iniciativy a podporu Ukrajiny. U muniční iniciativy navíc zdůraznil, že její hodnota není jen ve výši finančního příspěvku. Podle Sklenáře je cennější organizační a logistická role, kterou Česko za dobu fungování iniciativy získalo, včetně schopnosti muniční dodávky v praxi domluvit a realizovat napříč regiony.


Významnou část rozhovoru zabraly projevy v OSN. Sklenář vysvětlil, že vystoupit na Valném shromáždění je procedurálně jednodušší, zatímco projev v Radě bezpečnosti není nárokový. Česko podle něj využilo britského předsednictví, aby mohlo promluvit ve správný den a ve správném formátu. Zdůraznil i pořadí vystoupení, kdy ministr mluvil hned po členech Rady bezpečnosti. K autorství projevů uvedl, že si je ministr psal sám, pouze s podklady, a že si je sám také překládal. Popřel tak spekulace o tom, že by text vznikl pomocí umělé inteligence. Ohlas na osobní tón, kdy se ministr obracel na ruské představitele, označil Sklenář za pozitivní. Reakci ruské strany na místě neviděl. Popsal standardní postup, kdy ruský zástupce odešel a zůstali jen nižší diplomaté.

Závěr pořadu se dotkl i takzvané Rady míru, kde Sklenář odmítl představu, že by Česká republika mohla rychle získat plné členství. Podle něj by to vyžadovalo přístup k mezinárodní smlouvě, souhlas obou komor parlamentu a ratifikaci prezidentem, což „není možné“. Vysvětloval, že pozorovatelský status má smysl hlavně proto, že je lepší být u jednání a mít přímý kontakt, než se o všem dozvídat zprostředkovaně. A pak znovu zopakoval přesvědčení, které v jeho odpovědích prostupovalo celým rozhovorem. V krizích dneška podle něj na mezinárodních fórech převládá názor, že bez Spojených států a Donalda Trumpa se velké konflikty řešit nebudou.

Rozhovor s Miroslavem Sklenářem tak spojil dvě linky, které se v praxi prolínají. Jedna je okamžitá a hmatatelná, týká se bezpečí lidí v zasaženém regionu a reálných možností, jak jim pomoci. Druhá je politická a strategická, protože se odehrává mezi Washingtonem, evropskými metropolemi a OSN. Sklenář v obou případech zůstal u toho, co považuje za proveditelné. Když jde o evakuace, mluví o registraci, vyhodnocování rizik a limitu uzavřeného vzdušného prostoru. Když jde o vztahy se Spojenými státy, mluví o tlaku na obranu, o nutnosti rozpočtové konsolidace a o tom, že Američané nejvíc sledují, zda Česko dál drží konkrétní závazky, které považují za důkaz spolehlivosti.