Americká vojenská síla je dnes prezentována jako globální záruka bezpečnosti, avšak realita se nebezpečně rozchází s rétorikou. Po dekádách mimořádně vysokých rozpočtů se ukazuje, že ozbrojené síly Spojených států nejsou schopny dlouhodobě vést válku s rovnocenným nebo téměř rovnocenným protivníkem. Problém se neomezuje na taktiku či techniku, ale na tři základní pilíře schopnosti vést válku v průmyslovém měřítku: na lidi, na materiální kapacity a na peníze. Podrobně problematiku rozebírá i analýza publikovaná na Responsible Statecraft, která shrnuje nepříjemná fakta o skutečné připravenosti americké armády.
Nejviditelnější krize se týká lidských zdrojů. Přechod na plně profesionální armádu byl politickým řešením traumat Vietnamu, nikoli dlouhodobě udržitelnou strategií pro rozsáhlý konflikt. Model se v omezených operacích osvědčil, ale při dlouhých válkách v Iráku a Afghánistánu selhal. Stát místo využití zákonné povinnosti služby opakovaně nasazoval stejné jednotky a zálohy, čímž vyčerpal personál i jejich rodiny. Důsledky se měří v tisících zničených životů, v posttraumatických poruchách, sebevraždách, závislostech a trvalých zdravotních následcích. Ochota mladých Američanů vstoupit do služby klesá a zároveň dramaticky klesá i podíl těch, kteří vůbec splňují zdravotní a vzdělanostní kritéria. Demografický vývoj navíc zužuje náborový základ. V prostředí, kde si velká část populace sotva udrží životní úroveň, nepůsobí výzvy k obětem pro vzdálené konflikty přesvědčivě. Návrat povinné služby by byl politicky výbušný a společensky nejistý, což otevírá nepříjemnou otázku, zda by se v případě skutečné války podařilo rychle doplnit stavy.
Druhý pilíř představuje průmyslová a materiální kapacita. V devadesátých letech došlo k masivní konsolidaci zbrojního průmyslu, kdy desítky firem nahradila hrstka gigantů s mimořádným vlivem na politiku i rozpočty. Krátkodobá efektivita však vedla k dlouhodobé zranitelnosti. Současné konflikty ukazují, že Spojené státy nejsou schopny vyrábět munici a moderní systémy v potřebném tempu. Doplnění zásob trvá roky, u sofistikovaných zbraní celé volební cykly. Námořnictvo disponuje omezeným počtem loděnic a letectvo naráží na podobné úzké hrdlo u výrobních i opravárenských kapacit. Závislost na vzácných surovinách, jejichž těžba a zpracování se odehrává mimo území USA, zvyšuje strategickou křehkost. K tomu se přidává nedostatek kvalifikovaných pracovníků v průmyslu. Společnost sice deklaruje, že by si přála silnou výrobu doma, ale osobně o práci ve fabrikách nestojí. Bez lidí nelze rozjet výrobu ve válečném tempu a bez výroby nelze vést vyčerpávající konflikt.
Třetím a možná nejnebezpečnějším faktorem jsou finance. Spojené státy vstupují do dalšího období globálního napětí s historicky vysokým dluhem a strukturálními rozpočtovými schodky. Samotné úroky z dluhu se blíží částkám, které pohlcují celý obranný rozpočet řady států. Pentagon přitom dlouhodobě nezvládá ani základní finanční kontrolu, opakovaně neprochází auditem a skutečné náklady na obranu jsou rozptýleny do dalších kapitol státního rozpočtu. Výsledkem je situace, kdy Spojené státy vydávají na obranu více než několik dalších velmocí dohromady, ale politické výsledky tomu neodpovídají. Historická bilance od druhé světové války není přesvědčivá a opakování stejných postupů při očekávání jiného výsledku připomíná spíše setrvačnost než strategii.
Nebezpečné je i to, jak vzdálená zůstává válka pro běžnou americkou zkušenost. Konflikty se odehrávají daleko od území USA, a proto se snadno proměňují v abstraktní debatu o rozpočtech a zbraních. Pro obyvatele měst, která jsou bombardována, žádná abstrakce neexistuje. Nové technologie navíc zmenšují vzdálenosti a přenášejí rizika blíže k domácímu prostředí. O to důležitější je, aby politická rozhodnutí o použití síly podléhala přísným a veřejně kontrolovatelným kritériím. Bez jasně definovaného cíle, realistického odhadu nákladů, skutečné mezinárodní podpory a poctivé debaty o tom, kdo ponese lidské i finanční oběti, se z války stává mechanický návyk moci, nikoli krajní prostředek obrany.
Spojené státy dnes působí jako velmoc, která se naučila vyhrožovat, ale ztratila schopnost nést důsledky vlastních rozhodnutí v průmyslovém a společenském měřítku. Pokračování této trajektorie zvyšuje riziko střetu s protivníkem, který je na dlouhodobý konflikt připraven lépe, a tím i riziko eskalace s nepředvídatelnými důsledky pro celý svět. Místo dalšího zvyšování rozpočtů bez kontroly je namístě nepohodlná sebereflexe. Jinak hrozí, že se velmoc probudí až ve chvíli, kdy už nebude schopna konflikt zvládnout.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://responsiblestatecraft.org/us-military-ready-for-war/
